http://puczok.xf.cz/kiteXC/kiteXC_soubory/image041.png Andrej Sobětov, Petrohrad, únor 2005

Objevování Balchaše.

Kite-turistika.

 

Náš stan stojí přímo na ledu jezera v útulné malebné zátoce. Úplněk osvětluje útesy a hromady ledových ker. Na břehu ostrova hoří oheň. Křídla jsou po celodenní práci svinuta, my odpočíváme. Kolem nekonečné ledy obrovského jezera. Tady doposud nevstoupila noha kajtařova. Splnil se sen, jsme na Balkaši! Tři skleničky se pozvedají: Nu, na objevování Balchaše!



Hloubkový průzkum

 

Ale popořádku.

 

Balchaš nemůže nechat lhostejným žádného kajtaře – nadšence pro cross-country. Samotná existence tohoto jezera je výzvou. Je obrovské, větrné, uvězněné do ledového pancíře. Neznámé, vzdálené, tajemné. Dva roky jsme přemýšleli jak se tu dostat, shromažďovali chudé informace o zimním Balchaši. Plánování rizik kajtových výprav spočívá v počasí a charakteru ledového příkrovu. Může se stát, že se s ohromným úsilím dostanete do těžko dostupného místa a uvidíte od obzoru k obzoru jen kry a ledovou tříšť, anebo že týden pročekáte v bezvětří. Umíme si představit charakter ledu a větru na Ladožském, Oněžském, Imandraském jezeru. Ale co nás čeká na Balchaši? Nikdo neví. Je nutný průzkum.

 

Rozhodli jsme se upustit od pokusů projet Balchaš od východu na západ. Náš plán – ne jen pojezdit si na jednom nebo dvou místech, ale provést hloubkový průzkum jezera radiálně z jeho středu. Ohodnotit různé části jezera z hlediska kitingu. Tento plán umožňuje optimální využití větru v jakémkoli směru pro maximální denní přejezdy s návraty na základnu ve městě Balchaš, anebo bez návratu, s přenocováním v terénu. V příznivém případě chceme ujet jednodenní trasu po slané části jezera s návratem do města Balchaš a vícedenní výpravu po sladkovodní části směrem na jih kam až to půjde. A odtud se vrátit do Alma-Aty. Týden na to vše.

 

Poslední týden v únoru 2005.

Příjezd: Petrohrad - Karaganda, letadlo Karaganda – Balchaš, taxi 400 km.

Návrat: vlakem z jižní části jezera - Alma-Ata, 500-700 km, Alma-Ata - Petrohrad letecky..

Náš tým: Já, Stas Šestov, Kolja Simonov. Každý z nás má 3 draky. Já mám Betving7, Infinity 5 a Hornet 2.

V batozích: spacáky, karimatky, stan, kotlíky, vařiče, plyn, termosky, jídlo, voda. Hmotnost batohů 25 kg. Vše naložíme na záda, saně jsme se rozhodli nebrat.

 

Balchašské Pompeje

 

20.02.2005, 3:30 jsme dorazili do Karagandy. Neztrácíme ani minutu, nasedáme do auta a vpřed! Svítání nás zastihlo již na cestě. Suchá vozovka. Žádný sníh. Step i kopce jsou ojíněny. Kazašská pahorkatina - to je ono. Slunce. Sucho. Vysoké nebe. Vítr. Hmm ...možná místo pro rekordní paraglidingové lety? Bylo by dobré se tu vrátit v létě. Zavazuju si uzlík v paměti.

 

Temné kouře počmáraly modrou oblohu. To město Balchaš posílá své pozdravy zpoza obzoru. Hutní kombinát chrlí dnem i nocí tuny popela, zastýlajícího step, sedajícího na zamrzlé jezero a občas, se severovýchodním větrem, padajícího i na samotné mnohonásobně zmučené Pompeje. "Tady je celá periodická tabulka prvků" - říká hrdě řidič. Ale obyvatelům Pompejí to nijak nepomůže. Pro nás to znamená nárůst hmotnosti batohů o zásoby čisté vody, neboť rozpouštět led na pití se v Pompejích nedoporučuje. To jsme pochopili, jakmile jsme vstoupili na led jezera. V tom jsme se ještě více utvrdili po ujetí 20 km na východ. A toho jsme se obávali i 80 km od města Balkaš. Dech Monstra je cítit v okruhu 50 km, minimálně ve východním směru. Pít vodu z jezera, tak to bych už tu nebyl.

 

Přímo u břehu městského zálivu je led tak silně zanesen šedo-hnědo-fialovým prachem a kousky popela, že se nám nechce ničit lyže ani draky. Nezbývalo nám než se přesunout na mys 5 km na návětrné straně města abychom se odvážili rozložit draka na více-méně čistý sníh a projet se po zálivu. Led je pokryt sněhem, vcelku příhodným. Tloušťka ledu je asi metr a jezdí po něm auta všemi směry. Rybáři loví ryby, a očividně je i jedí. ...Spolu s celou Menděljevovou tabulku. "Ekologie je tu špatná" - říká rybinspektor Jermek - "Na některých místech je lov ryb zakázán“. Ale na většině jezera se ryby loví, a z jižní části se voda i pije. Člověk se přizpůsobí všemu. Dokonce i dešti popela.

 

Hotel v Pompejích, promiňte, v Balchaši byl docela slušný. Plyn, potraviny a vodu jsme koupili na trhu. Nyní jsme plně zkompletováni a připraveni na cestu.

 

Uzun

 

Předpověď větru jsme obdrželi z Petěru SMS-kami. Takže zítra, východní vítr 4-5 m/s. Varianty:
1. Přejet jezero s halfwindem 50 km na jižní pobřeží a 50 km zpět.
2. Autem 50-100 km na východ k Uzunu (úzký průliv mezi slanou a sladkou vodou jezera) a návrat zpět podél pobřeží s příznivým větrem.

 

Možné problémy: slabý vítr, můžeme zkysnout uprostřed jezera. Charakter povrchu není znám. Vybíráme druhou možnost. V nouzi, můžem dojít na břeh, na silnici.

Silnice vede několik kilometrů od pobřeží. Řidiči ale pochybně kroutí hlavami. Na jezero z ní nelze sjet - slaniska, rákosí, tenký a nebezpečný led. Musíme tedy vyjet přímo na led jezera. Aspoň přitom vidíme celý povrch. Skládáme se do Jermekova UAZu. Na ledě je králem a Bohem rybinspektor. Příjemně se cestuje s Bohem. Všichni rybáři, které potkáváme jsou přátelští a uctiví. Jermek je otcovsky přísný a spravedlivý. Tihle licenci mají, tihle taky, ale tihle, ...jen zádumčivé tváře. Na ledu u vyrubaných děr zůstávají věcné důkazy: štika, plotice, jen ocasy. Co vy to děťátka děláte? Co zde budou vaše děti a vnoučata lovit, co jim zůstane? - Kárá schlíplé mužiky.

 

Já vím, já vím co jim zůstane! – Chce se mi zdvihnout ruku jako vzornému žáčkovi – dostane jim celá Menděljevova tabulka! Ale na tlachy teď není chvíle. Teď je chvíle jen na právo a pořádek.

Postupně se Jermekova taška plní rybami. Zákon má přednost. Rybáři s obavami sledují tři cizí špehy, právě přistiženi mocným Yermekem na ledě a doprovázených jím Tam Kam Patří.

 

Jedeme dál a dál na východ. Objíždíme nahromaděné kry. Zastavujeme se před trhlinami a stopami, kde se propadly předchozí auta. Yermek couvá, krouží, rozjíždí se, a tak přelétáme nebezpečná místa. Plocha ledu je z 80% pokryta sněhem. Ale bohužel, často je tvořena mrzkou ledovou tříšťí. Jízda na lyžích zde bude nebezpečná a pomalá. Proto se rozhodujem se nezdržovat a zastavujem až po ujetí 50 km. Jsme na hranici sladké a slané části 600 km dlouhého jezera. V jeho samém středu. V nejužším místě. Průliv Uzun-Aral.

 

Pouhých 5 km na jihu je vidět protější břeh - poloostrov Saryesik. Charakter ledu, alespoň podle oka - se nemění. Střídání zasněžených ploch a tříště, rozdělených hřebeny vzpříčených ker a trhlin. Není to nejlepší, ale ani nejhorší.

 

http://ex-magazine.ru/news/publ/small/Bal.jpgFotografujeme se u nahromaděných ker, rozbalujem draky a jedem! Zdravíme Tě Balchaši! Jedem na sedmičkách. Plachty vzhůru, zadní vítr.
Po pravé ruce proplouvá nízký, rákosím zarostlý břeh. Nijak zvlášť se neženem, ale tempo je docela příjemné. Jen místa s ledovou tříští nás dostávají a sráží cestovní tempo. Padat se nesmí, upouštět draky na led taky. Představte si okenní tabule vetkuté na výšku, a jindy zase ledovou kaši. Vláčet tady saně či boby by zde bylo nemožné. Místy se sotva šinem, plně soustředíc pozornost. Velmi ubíjející. A kdyby byl vítr silnější, netuším jak bychom tu projeli. Rozškubnout kajta – to by byl konec. A u břehu hrozný bordel, a dál směrem k moři taky. Díky bohu, nejhnusnější úsek je za náma. Dál už je to snazší.

 

Už se zpoza obzoru objevují rodné komíny. Hlavní orientační bod v rovině. Povrch se zlepšil, je prostě super - kluzký hladký rekrystalizovaný sníh. Projíždíme kolem rybářů. Poprvé vidí draky. Někteří nás honí auty, jen si nás prohlédnout. Och, být tak silnější vítr, to bychom se s vámi pohonili. Ale i tak dobře. Balkaš se brzy naplní zvěstmi o lidech "kteří jedou na hadříkách“. Draky ani horské lyže ani nic podobného tu, zdá se, nikdo nikdy neviděl. V hotelu, při pohledu na zabalené lyže, se vytrvale ptají – kam poplujete "s těmito vesly"? ...Jiné asociace jim na mysl nepřišly.

No, poplujeme zítra, s "těmito vesly" dál a dál. Ne vesly ale křídly si ještě hodně zamáváme.

 

Pyramidа

 

Předpověď na další den: severovýchod 8 m/s, pak další 2 dny utichání na 4 m/s, a stočení na západ, jihozápad. Slaboty.

"Ach, vítr na Balchaši není co býval“ - říká Jermek – dříve vítr plachetnice převracel, a teď se jezero stalo klidným. Zato hladina vody v jezeře vzrostla, pobřežní linie se posunula o 20 metrů.

 

No co, jeden den dobrého větru je zaručen. My se musíme dostat co nejdál s východem, a pak se západním větrem pokračovat k jihu. Balíme všechny věci. Bereme po litru čaje do termosek, 2 l vody a litr ovocné šťávy. Stan připevňuji na batoh zvenku. Se sedmičkama a příznivým větrem do zad nám to jde svěže. Oh, kdybychom dnes dali 130 km do města Saryšaganu. To by bylo. Prvních 15-20 km podle plánu. Ale dál, první brzda. Žádné kry, žádná tříšť, ani kaše. Hladký krásný sníh. Jen je černý. Černý sníh Šubartubecký.

Komíny Balkaše zmizely za obzorem, ale objevily se nové. Další řadový závod. Něco jako "Balchaš-7. Šubartubek. Město, záliv, polostorov. Lyže na tomto sněhu nekloužou. A kajt táhne silně, nápor na nohy je obrovský. Muka. Obracíme na jih na otevřené moře. Pryč, pryč od tohoto břehu.

 

Daleko, daleko před náma se objevila hora, a na jejím pozadí nějaká věž ve tvaru pyramidy. Možná, že rybáři na ledu postavili orientační zamení. Držíme kurs k ní. Minutu po minutě, kilometr po kilometru, ale pyramida se nepřibližuje. Snad přelud? Zajímavé. Možná? ...Anebo je prostě VELMI VELKÁ? Už 10 km, jsme snad ujeli, ale ne a ne se přiblížit.15 km, ... 20. Tady je, PYRAMIDA! Tajný "Balchaš-9.

Pokládáme draky na led abychom mohli žasnout nad tou podívanou. Skupinka pětipatrovek u jejího úpatí – jako dětské kostky před obydlím Kyklopovým. Kdo, kdy a proč postavil tento div světa? Mocné starověké říše stavěly na svých hranicích takové giganty. Kosmický výzkum. Včasné varování. S.P.R.O. co řeknou tato slova se rybářům, kočovníkům?

 

Na břeh není snadné dojít, nahromaděné kry. Objíždíme kolem mysu, prohlížejíc si neobvyklou stavbu posunující se kolem nás. Nicméně, není čas na kroucení hlav. A zase přicházejí kry a tříště. A vítr, jako naschvál, zesílil. Měníme draky na pět až čtyři. Všechny sebou rvou a zamotávají se. Padám. Dlouho rozmotávám šňůry. Ještě jeden pád a další. Beru dvojku. A ledová tříšť nekončí. Želví tempo. Na takovém povrchu daleko nedojedeš. Ztrácíme hodně času výměnami draků. Den se kloní k večeru. Vítr začíná utichat.

 

Opět přepřaháme na velké draky. Sláva, tříště pominuly a začíná opět rovný sníh. Pomalu přijíždíme na ostrov Tas-Aral. Za sebou 90 km. Vítr skoro utichnul. Ze všech sil máváme draky, vjíždíme do vnitřního zálivu ostrova. Vysoký skalnatý břeh chránící ze třech stran, suché keře - skvělé místo na nocleh. Stavíme stan přímo na ledu pod velkým pobřežním kamenem. Oheň, teplo a světlo. Zprovozňujem vařič. Riskujeme a rozpouštíme led, abychom šetřili pitnou vodou. Podle vzhledu je čistá a průzračná. Sušíme u ohně lyžařské boty. Měsíc, bezvětří, slabě pod nulou. Dobře, teplo, útulno. Krásný večer pod Měsícem a dlouhý noční odpočinek. A zítra opět na cestu.

Zakázané město

 

Ráno vstáváme do lehkého vánku. Máváme sedmičkama, jde to pomalu. Možná se přes den rozduje? Nerozdulo. Naopak slábne a slábne. Kdeže jste, Balchašské silé větry? Proplazili jsme 10 kilometrů, a konec. Vítr zdechnul úplně. Čekat? Jít? Mávat a potit se? Je jedno jak, ale večer chceme dosáhnout přístřeší, doplnit čerstvou vodu, a mít možnost volby. Zatuhli jsme na mysu Karagaš. Odsud je to do Saryšaganu (nádraží, silnice) 30 km, zrovna jako do Priozerska (uzavřené vojenské město). Opravdu nastal čas jít pěšky? Trest kajtařů. S našimi batohy jsme schopni zvládnout jízdu, ale jít, táhnout ještě těžké lyže – no promiňte. Noční můra.

 

A pokud se nerozfouká zítra? Pak asi zakončíme kiting, přesunem se do Almaty a na zbývající 2 dny zajedeme do hor na lyže. A pokud rozfouká, budeme pokračovat v cestě na jih.

Ale co budeme dělat teď? Sníst hrst rozinek, vypít pohárek čaje a modlit se. A co ta černá tečka na bílém horizontu k nám se přibližující? Auto! Jermek! Spasitel! Kde se tu jen bereš, na sto kilometrů od domova? Taková je má práce, rybáře kontrolovat. Všechny blízké sousedy jsem zkontroloval, teď ty vzdálené. Tak jedem. Když do Zakázaného města, tak do Zakázaného města. Na ledě hraniční přechod není.

 

Priozersk. Raketové centrum bývalého Sovětského Svazu. Ruská základna v Kazachstánu. Kdysi tam šuměl život. Každá továrna měla svůj vlastní hotel. Nyní, cihlami zaskládaná okna opuštěných domů, venkovní teplovody – skličující dojem. Umírající město. Dojem poněkud napravuje množství stromů v parku, což je velmi neobvyklé pro holé stepi. Na ulicích stojí ...rakety. Druh pomníku. V hotelu ramínka z titanu. Všude, lidé ve vojenské uniformě. Dívají se na nás jako na cizince – od koho máte pozvání? Už jste se zaregistrovali v kanceláři velitele? Sedíme v hotelu.

 

A brzy ráno opět na led. Bezvětří... Čekáme. Bezvětří. Čekáme. Bezvětří...

Sbíráme si svá fidlátka a za kolonou kazašských houfnic a velkokalibrových střel se krademe ze Zakázaného města. Na přechodu nás nezkontrolovali… Ale kontrolovali v Saryšagane. Osobně prokurátor. S podezřívavým pohledem na naše batohy a „vesla“, slyšel legendy, důkladně přezkoumává doklady i registraci. Zeptal se nás jedinou otázku - "Nejste vy misionáři?". Teď už aspoň víme, jak v Kazachstánu vypadají typičtí misionáři.

 

V zálivu Saryšagana fouká pěkný větřík. Ále, je to pouze termika. A tak se na pár hodin perfektně projedeme pod jasným sluncem podél skalnatých výchozů a kopců. Na Balchašské poměry krásné a čisté místo. Místní rozpouštějí led z jezera a pijí vodu. Chutné uzené štiky a kapry se prodávají přímo na nádraží.

Po přijetí předpovědi - bezvětří, nastupujem do vlaku směr Almata. Oddáváme se gravitačnímu lyžování na Čimbulaku. Jako tečka výpravy bylo prohřátí unavených kostí ve východní báni.

 

Výsledky

 

Takže, pro dvou a něco putovních dnech jsme urazili 160 km. Více než polovinu sladkovodní části, čtvrtinu celého jezera. Větší chyby jsme neudělali, a vykonali vše co bylo za těchto podmínek možné. Vítr byl slabší, než jsme očekávali. Povrch zase horší. Velké plochy tříště výrazně snižují traťovou rychlost a vzdálenosti dosažitelné za jeden den. Nedá se to uspěchat. A zároveň nelze použít saně - boby. Možná, že uprostřed jezera je povrch lepší. Ale tak jako tak je to horší než na velkých severních ruských jezerech. Pro mnohodenní cestu bych plánoval ne více než 50 km na den. Na velké části trasy lze nalézt dříví (keře), a ušetřit tak plyn. Plyn je ale nutný jako záloha.

Očekávejte, že příznivý vítr bude vanout jen polovinu dní. Na nadějný průjezd celého jezera by měly stačit 2-3 týdny. Je to pro milovníky zimních turistických cest.

Pro kiting "pro radost" se zdá, že nejlepší je jižní sladkovodní část jezera od Saryšaganu po Ulken. Složitější bude najít zde slušnou hotelovou základnu. Infrastruktura je nejlepší v Balchaši, ale prostředí je tam nejhorší.

Divoká slaná východní část jezera stále ještě čeká na své průzkumníky.

 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/63/LakeBalkhash-EO.jpg

 

Podle zveřejněného článku na serveru ex-magazine.ru v r.2010 přeložil, doplnil mapkami (Google map) a podobiznou autora  Vlasta Puczok