S drakem napříč krajinou

aneb Snowkiting tak trošku jinak

Charlie

 

Všechno to začalo někdy začátkem ledna  kdy jsem po několikátém vydatném sněžení zavolal Vlastovi, jestli někam nejde jezdit s drakem, že bych si to rád zkusil. Mě totiž ležel ve skříni už druhým rokem a přišlo mi, že bych ho měl konečně provětrat na sněhu. Loni jsem cosi zkusil na Vysočině, ale to jsem se ani vlastně pořádně nerozjel. Vlasta mi hned poslal mapku s trasou na Drahanské vrchovině s tím, že tudy po té trase chce jet s kajtem. Moc jsem tomu nerozuměl. Zatím. 

V Senetářově na Drahanech byl všude led a já se bál, že to bude bolet. S drakem jsem si chvilku hrál nad hlavou a nechtělo se mi  na té ledovce jezdit, ale pohled na prkno a já ve snowboardových botech mě donutil si to alespoň zkusit zapnout. Ten okamžik kdy jsem se poprvé rozjel si pamatuju dodnes. Rázem se všechno změnilo a já po hodině ježdění na ledovce juchal jak malý děcko.  Ježdění po sjezdovkách se v tu chvíli stalo zcela nudnou záležitostí a já zažíval pocity podobné těm, když jsem začal lítat. Totální nadšení. Vlasta mi ten den ujel o dvě vesnice dál, kde jsem ho nabral. V přeskáčích, s batohem a lyžemi opřenýma o místní Jednotu nadšeně povídal o svém přejezdu. Zažehnul ve mně jiskru…

Od té doby jsme byli jezdit víckrát a já se pokoušel o nějaké menší  popojetí, ale nedařilo se, slabý vítr, silný vítr, nebo sníh s krustou, který se hrozně propadal či jiné trable. Až jedno fantastické pondělní odpoledne na Syrovicích jižně pod Brnem, kde jsem poprvé odstřihnul pupeční šňůru od startovního místa a jel do krajiny směrem na Ořechov. Za chvíli se ke mně přidal Vlasta  a společně jsme objeli les a údolí z druhé strany. Spěchal jsem domů, a tak jsem to střihnul zkratkou mezi keři v malém žlabu. Místo rychlého projetí jsem se však přesně do žlabu zapíchnul a kajt mi spadl přímo na keře – no prima. Po rychlém vypletení šňůr jsem to znovu nakopnul a dojel bez větších problémů zpátky k autu.  Tak to byl ten cross country kiting! Nadšeně jsme si s Vlastem povídali o zážitcích a já tak naplno propadnul tomuhle možná trošku nezvyklému, ale unikátnímu způsobu ježdění s drakem nad hlavou napříč krajinou.

Od toho dne naplněn nezdolným optimismem a energií jsme zkoušeli znovu a znovu různá místečka k přejezdům, ale bylo to často trápení – mokrý těžký sníh, slabý vítr, nešlo to. I o tom je ježdění mimo na vítr exponované lokální „spoty“, kde se pohybuje a skáče 99% kajterů.  Výjimky s pěkným poježděním se ale našly – Velké Jemnické místečko nám ukázalo svůj veliký potenciál, kdy jsme tu během první návštěvy zajeli i na návštěvu do Rakouska (přibližná trasa).

  

Další krásný den jsme spolu s Honzem a Janou Kraťasovými parádně pojezdili na Morašickém místečku kolem dokola (přibližná trasa). Je tu jediná silnice a navíc bez drátů, takže odpadají starosti se stahováním a přenášením kajta. Toho dne Vlasta přejíždí svůj životní sen přes 40km z Hrušovan do Višňového, kdy právě přes Morašice jel s kajtem nad hlavou v noci za svitu luny!

Na další velké dny jsme čekali až do 20.února kdy se pomalu začalo o slovo hlásit jaro. Po pátečním lijáku dostaly do té doby jedinečně zasněžené jihomoravské pole a louky velkou ránu do svojí nezvykle bohaté  sněhové pokrývky a stávají se pomalu těžko použitelnými. S Vlastou vymýšlíme na sobotu trošku riskantní výlet k Jemnici, která má vyšší nadmořskou výšku – teď nebo nikdy! Webkamera za Znojmem ukazuje, že zde déšť sníh tolik nezdevastoval a my ráno vyrážíme. Těsně před Jemnicí nás demoralizuje aktuální vítr z nedaleké Kostelní Myslové – pouhé 2m/s, to je tragicky slabé, s tím ani nevytáhnem kajty nad hlavu! Padá na nás velký stín pochybností, ale na našem startovní místě u vesnice Dančovice to vypadá přeci jen, že bychom se mohli rozjet. Po několika metrech však zjišťuji, že jsem s prknem naprosto mimo hru. Sníh je těžký, mokrý a propadá se 30cm až na pole.  Nejde mi se do prkna opřít, vždy mi zajede hluboko pod sníh a už přes ten těžký povrch nevyjede zpátky. Síla draka mě pak sice po vteřině vyrve ze spárů sněhu, ale téměř pokaždé následuje chvilkový let a žuchnutí zpátky do mokrého sněhu. Všude kolem jsou moje obtisky a já si připadám jak traktorista Drápalík. Jsem strašně zklamaný a cloumá mnou zoufalost.

 

Zkouším jet s Vlastem dál na sever, ale pak jej nechám poodjet, aby se se mnou nezdržoval. Zkouším pak křižovat proti větru na smluvené místo. Začíná to jít! Teplota pravděpodobně spadla trošičku pod nulu a povrch se stává snesitelnějším. Také mám pocit, že trošku přifouklo. S Vlastem se potkáváme přímo u přechodu silnice a 220V drátů severně od Plačovic. Po překonání první překážky sjíždíme bokem na vítr ke stromořadí topolů a předpokládanému překonání potůčku. Z potůčku se však vyklube pořádný pěkně hluboký potok.

Zkoušíme novou  techniku překonávání překážek – chytnem si navzájem svoje ptáky /kajty/ a jdem na to. Přeskakuji potok s Vlastovým kajtem v náruči a drápu se přes závěj nahoru. Hurá, bylo to bez koupačky! Pak i Vlasta a jedem dál. Silné turbulence a ohromné pecky si s námi hrají pár set metrů, než zase balíme kvůli silnici a hlavně 22kv vedení západně od Dešné.  Nejtěžší úsek máme za sebou!

  

Následuje příjemná jízda k Rancířovu, znovu silnice a kolem Hluboké si to svištíme do Rakouska.  Naši rakouští sousedé nám vítr zapli na plný výkon, na sněhu se udělala krásná krusta, která se nepropadá, a tak velkou rychlostí přejíždíme hranici, pak dvě silničky bez drátů a dostáváme se na nejjižnější část našeho výletu – k vesnici Grossau. Odtud pak s větrem v zádech pelášíme do Schaditz, kde mají pro naše nezkrotné větrné koně připraveno i skvělé parkovací místečko – to se hodí v tomhle větru! Během svačinky a odpočinku ve stodole se na nás přišel podívat i majitel v doprovodu místní policie s vlčákem. Byli skvělí a když viděli, že nejsme rumunští běženci ale jen dva čeští magoři co cestují po rakouských políčkách s drakama nad hlavou, slušně se s náma rozloučili a my pokračovali dále.

  

Do Vratěnína to jelo pěkně po větru s kličkovanou mezi rakouskými zajíci a tím jsme si splnili cíl. Já se po několika hodinách ježdění rozhoduju v nejlepším přestat a v příhraniční vyhřáté hospodě dnešek splachuju pivem a zajídám řízkem. Labůžo.  Vlasta zkouší křižovat zpět, ale vypli mu to a nakonec jej nabíráme v Hluboké kam došel ve skialpech.  Jsme oba nadšení a blažení z toho, jak ten konec kajtové sezóny vyšel parádně (přibližná trasa a kus tracklogu na PGwebu, než mi došly baterky v GPS). Jak se však hned v pondělí ukázalo, zdaleka to nebyl konec XC kitingové sezóny…. Ale o tom až příště : )