Z Utahu do Arizony se rozhoduji pro "zkratku" přes poušť. Trvá sice celý den, zato mám totálně zaprášeného celého Kremeše. Samozžejmě především uvnitř.

Ale myslím, že to stálo za to.



Na řece Colorado je kaskáda přehrad, zatopený obrovský kaňon, fantastické barvy...

Zpočátku nechápu co znamená pojem "national recreational area" vyznačený na mapě. Těším se ale že si skočím na chvilku do chladivé vody a odpráším se. Pochopil jsem brzy: znamená to že ÚPLNĚ všechny příjezdy k vodě jsou zahrazeny turnikety s 15$ vstupným.

Na mapě také vidím jinou rozsáhlou oblast: indiánskou rezervaci kmene Navaho. Je ze všech rezrvací výrazně největší, což vypadá na první pohled velkoryse. Je to ale většinou jen ubohá poušť. Byť v místech kde projíždím se jmenuje Malovaná.
Přespávám tady. Bydlet bych tu sice nechtěl, ale je krásná.

V noci tu poslouchám jasně nejlepší rádio co jsem naladil v USA. Říkali že hrají American music. Nebylo to ale to pop-country jejichž šest hitů omílají na všech stanicích automaty furt dokola. Bylo tam skvělé blues, pořádné country co leze z duše, bylo tam indiánské bušení i dobrý rock n'roll. Bylo to Navaho rádio.

Indiánské obce vypadají o poznání chudějc než ty ve zbytku země.

Zastavuji se v místním informačním centru. Je malé, zato moc zajímavé. Hrdě se tu hlásí ke slavnému příběhu z 2.světové války (film Kód Navaho určitě znáte). Našel jsem tu taky zajímavou sadu mapek:

Mimo jiné mne taky zaujal prehled indiánské populace podle níž se počet indiánů od dob decimace před nějakými 200 lety vrátil koncem 20. století na původní čísla a nyní i více. Podmínky jasou však zcela jiné. Zda-li jsou indiáni ve svých autonomních územích štastni, to by mne zajímalo. Že je tu ale vidět jistá hrdost, to je zřejmé.


Projíždím planinou, do níž se zařezává Malé Colorado. Aktuálně zcela suché. Kaňon je však fascinující.




Moje cesta ve de přes Grand Canyon. Nejde vyfotit jeho obrovskost. Opravdu, opravdu velký.

Na dno vede ztezka, výlet tam a zpět trvá dva dni! Zatímco nahoře je příjemné podnebí náhorní plošiny, větřík povívá, teplota něco nad 20 stupňů. Dola, jak varují ceddule, je kolem 40 stupňů. Mnozí turisté z toho mají potíže, omdlévají a zvracejí.
Na hraně pozoruji termiku ale lítat bych se tu fakt neodvážil.

Množství turistů mi zpočátku příjde otřesné. Pak si ale najdu zábavu, focení fotících se lidí.



Za týden budu prodávat Kremeše, je nejvyšší čas vypovědět povinné ručení, abych se vyhnul případnému vymáhání pojistného. Na webu pojišťovací společnosti toto nelze provést. Odkazují na telefon. Toho jsem se bál. Telefonování je hned po pochopení vtipů to nejtěžší v cizí řeči. Natož v američtině, již jsem nezvládl naposlouchat ani po dvou měsících. Tady je telefonní budka, nedostanu se ani přs huhlající hlas automatického systému. Kolem je spousta turistů. Zkusím někoho požádat o pomoc. Ti kteří reagovali mile a ochotně byli cizinci. Těm poděkuji, nemá cenu aby se trápili něčím co neznají. Američané se chovají jednotně - totální strach: někdo mne okrade, chytá do léčky, kdoví co je to za teroristu, s tím nechci nic mít. Standardní paranoia.
Vzdávám to po chvíli.
Když vyjíždím z parku, zastavuji se na nějaké pití u pumpy. Pár indiánek tu vyšívá suvenýry, navlékají korálky.

Na moji prosbu, zda by mi nepomohla, jedna indiánka reagovala okamžitě: Vzala SVÚJ telefon, a za minutu bylo vše vyřešeno.
Mám já k těm indiánům čím dál lepší vztah...