Jedene na východ, horami Er Rif na severním pobřeží.

Na lítání tu není ani pomyšlení, tohle ufoukané počasí tu je zřejmě typické. Je to něco jako bora, jenže obráceně - od moře přes Rif. Nárazové a silné je to stejně jako na balkáně.

Při sestupu k moři je mlha tak hustá, že musíme jet úplně krokem. Rostou tu krásné cedrové lesy. A místama z mlhy prší - stěrače, předpokládám, používáme v Africe naposled.
Horší je, že Ferdinandův motor se přehřívá čím dál více a začíná klepat. Příhoda před Malagou mu asi moc nepomohla... Takže se do kopců sotva ploužíme.
A ke všemu je to tu nějaké divné.. To, že na každém rohu a v každé zatáčce někdo posedává, by bylo v Maroku normální. Ale že ve zlomku vteřiny vyčíhnou cizí auto a okamžitě se dožadují obchodování, pískají a snaží se nás zastavovat všemi prostředky je velice nepříjemné. Zaprášený a otlučený Ferdinand by byl nenápadný, ale je bohužel prozrazen boxem na střeše. Jednomu, co je sám a sedí před jakž takž slušným domkem, zastavuji, takže vybíhá asi 100 metrů za náma. Co je? Nějaký problém? Ptám s ho ne příliš přátelsky. Néé, chtěl jsem jen abyste se zastavili posedět a popovídat si... Mizíme. Opravdu je to tak, vjeli jsme do hašové oblasti. Těch nejhorších, co se nás snaží zastavit předjížděním v otlučeném mercedesu (zde nejčastější značka), jsme se zbavili pomocí foťáku. Obchodnická gesta ze změnila rázem v prudké nadávky. Proboha Ferdinande, vydrž! Jestli se vysypeš tady, tak se odsud už nedostanem. Policisté, doposud rozestavění každé dva kilometry, najednou nejsou vidět nikde celý den. Nedá se zastavit, odpočinout, vynořujou se odevšad. A pak ta únavná mlha.. No to to pěkně začíná! Naštěstí jsme vzali nocleh dříve, než tahle oblast začala. Takhle máme celý den abychom vyvázli z těchto proklatých hor pryč. ...U moře to končí. Uff, lidi se tu chovají normálně. Jediný hotýlek, který jsme sehnali, však bere Radaně dech. Ta nuzota by se jeětě dala, ale místo sprchy jen kohoutek nad podlahou tureckého záchoda! Fuj! Pojď, vybízím ji, projdeme se po náměstí, je tu docela živo, příjemný vodotrysk... Chlapi většinou hledí na fotbal na velikou obrazovku vystrčenou z baru. Není tu ale ANI JEDNA žena! A obtěžuje nás další žebrák...
V Maroku jsem už byl, ale tohle je nějaké jiné. Hmm, nic moc...

Přijíždíme do města Taourirt. Normálně zacouvávám do řady parkujících aut na ulici a okamžitě je tu nezvaný pomocník zbytečně dirigující mé parkování. Je jasné co bude následovat, už pokolikáté. Jeho "Welcome my friend" mi pění krev. Už řetí den pod neustálým tlakem dotěračů. Mám chuť mu rozbít tlamu. Raději něco upravuji na tachometru, Radana se choulí do klubíčka. Čekáme, až to falešný parkovčík vzdá, abychom mohli vystoupit a protáhnout se. Překvapení. On to fakt vzdává. Vystupuji a vidím, že odcházející má v rukou bloček s parkovacími lístky. Sláva, jsme v normálním městě a vřelá slušnost právoplatného hlídače je přirozená!
V hotýlku dokonce teče voda z jakési trubky a za pomocí spolubydlícího zprovozňujeme i karmu. Vyjedeme za město vyhledat první startovačku, zkontrolovat Mišpulína. Večer se tu prochází i ženy, některé i s nezakrytými vlasy. Úleva.

Cestou u přehradního jezera.

Vítr, sůl, ptactvo. Afrika.