Jde se na to! První vlekání v Maroku. Včera vyhlídnutá polňačka, větřík je fajn, hurá. Radana chystá Mišpulína, oblíkám se, roztahuji se u cesty.

Náraz věru. Hmm, jako v DeAar. No, nevím.. Za chvíli už vím: Tak dnešek jsem prošvihnul o pár minut. Anebo za hodinu budu rád že jsem nebyl zbrklý. Opravdu jako v De Aar nebo v Piedrahitě - kdo neodstartuje včas, neoodstartuje vůbec. Duní teď už trvale bez pčestávek. Tož nic, balíme. Jedeme dál, tady to není zas tak pěkné abychom čekali další den. A možná rukávový tvar terénu (něco jako Moravská brána) a nevelká vzdálenost od moře (cca 100km) by možná zítra způsobily totéž.

Horský průsmyk (spíše výmyk na náhorní planinu), který jsem měl přeletět teď vesele zdolává Ferdinand. Dnes mu to nějak dobře jede, podotýkám a kochám se krajinou.

V tom PRÁÁÁÁÁSK!!!!! Z motoru!
Tak to je podruhé! Hadice od chladiče se pod tlakem roztrhla po celé délce.
Obandážuju hadici stříbrnou páskou (vynálezem století!) a se spotřebou 5l vody na 1km nalézáme v městečku Debdou ochotného mechanika. Ten pochválí mou práci "Good, Maroc work!".

Narozdíl od svého Andaluzkého kolegy neshání originální díl, ale objedeme spolu všechny garáže ve vsi a už máme materiálu dost. A narozdíl od svého Andaluzkého kolegy se nebojí zásadnějšího zásahu. Dohodnem se, že "Termostat je v Africe zbytečný!" a zaklesne čep jeho membrány tak, že je neustále otevřen.

Ferdinand je génius! Bez jeho drsné akce bychom projeli městečkem a nevšimli bychom si co se tu děje. A i kdyby, nemají zde žádné ubytování, takže by se nestalo že nás mechanik pozval na noc domů. Z garáže slyším mečivý jekot šalmajů a tlukot bubnů.

Do Debdou se na tři dny sjíždí hrdí arabové z okolních vesnic na speciální slavnost. Ta probíhá zejména jako celodenní jezdecko-střelecká přehlídka, či soutěž.

Skupinky jezdců v největším trysku vystřelují do vzduchu. Snaží se aby vystřelili jako jeden muž a zazněla jediná rána. Ohlušující. Zbraně jsou bez výjimky nádherné muzeální kousky, zjevně rodinné dědictví.


Jsme tu jediní cizinci a zíráme na to jak na zjevení.
Trochu i oni na nás. Nějaký chlapík mne chytí za ruku a zatahuje do stanové tribuny, že je zde prezident de municipalite a ze si musim přisednout. S papalášema mne to ovšem nebaví a pod záminkou že musím sehnat ženu, která je někde vzadu jim prchám.
Noční koncert na návsi už je slabší, tancují jen malí kluci. Chlapi jen postávají a holky tu nejsou vůbec.

A my cizinci jsme tu zjevně navíc, tak jen na chvíli.
V mechanikově domácnosti je příjemně. Seznamujeme s jeho sourozenci a rodiči, trochu hodujeme, a povídáme si.

Jsme mu velice vděčni a doufáme že kvůli nám nebude mít větší potíže. Už tak mu místní policajt vynadal a museli jsme se jít přihlásit na královskou městskou žandárii.

Člověk by nevěřil co se může vyloupnout z normálního vlekání v severní africe...