Ráno utíkáme z hotýlku "u chamtivého bosse" který na nás zkouší fintu že nám kdosi v noci hlídal auto. Že má na cimrách použité povlečení (ještěže máme spacáky), že mu tam lezou švábi, upadává růžice ve sprše s ucpaným odtokem, že se tam nedá dýchat, ...to je mu ovšem jedno.
Příčinou všeho jsou trilobití. Tady zrovna probíhá ta správná geologická vrstva, tady bují turistbyznys.. Na ranní kafe a marocký čaj si tedy sedáme u sympatáka na druhé straně městečka. Neunikli jsme, sympaťák na nás vyzrál s nečekanou fintou. Nehoráznou cenu napsal na solidní pokladní blok. A je po smlouvání. Papírem je Evropan ohromen jako pohledem do kobřích očí.

Naděje Maroka - hezky upravené a až kontrastně čisté děti se střídaji ve škole. Malé odcházejí, velké přicházejí.


Hledáme startovačku...

Vypadá to slibně. Náznak zádržky. Pokud vydrží, bude to bez bouřky a půjde udělat dlouhý let. Je tu možná den D.
Zkoušíme to mimo cestu na hladkém zeleném štěrku, připomínajícím golfové hřiště.

Poprvé v Maroku slušný stoupák až do základny. Tak jsem si to ani nepředstavoval. Jupíí

Je tu ale těžké místo, řada pluje do pustin ale já letím IFR (I follow the road) a musím jinam. Do modrých hlušin, za místem kde se možná od severu napeče bouřka. Jako předchozí dni, vždycky zrovna tam kam letím! To dám, říkám si, když vidím nad velikou skálou náznak chmurky. Na vyhlédnutém místě však stoupák nenalézám. Namísto toho na mne z obrovské výšky padá černý kámen nebo co! Docela se lekám. Co to je??
Orel skrčený do klubka, jen pařáty natažené dopředu. Hmm, asi tu má hnízdo. Žádný páravý zvuk, je to dobrý, ubrzdil. A zmizel jak se objevil. Kdyby mi aspoň ukázal kde to je. Pacholek! Nevadí, v záloze je závětrná termika, hups za ní. Prdlajz, řádně prořásán vyhnívám až na zem.
Mezipřistání. Stále není jisté zda se bouřka rozjede nebo ne. Snad ne, zkusím to znovu.

Ještěže tu mám Radanu, skvělou vlekařku. Jaký to luxus, jen pro jednoho pilota.
Snadno se řekne. Aspoň dvě hodiny se pinožíme. Boční vítr, zastínění, projíždí auto. Znovu pečlivě narovnat šňůry, do nichž se zakusuje i štěrk z asfaltky. Konečně zase nahoře. Jsem úplně mokrý, propocený. Ve třech tisících je ale docela zima, brr...

Dochází mi baterky ve foťáku. O tohle vás ale nemůžu ochudit! Tak já si to zkusím slovně. Tak pozor, teď:
Blížím se k "Zagorskému bazénu", či spíše kráteru. Jde o kry nadzvihnuté z jihu, západu a severu. Zevnitř několik set metrů vysoké kolmé stěny. Kdyby se postupně točil vítr, paraglidista svahér by tu udělal 170km dlouhou svahůvku. Tohle mi kdysi ukazoval Marek Motal v Cross country, kde to znavali paraglidistickým divem světa. Jen se tam zapoměli zmínit o nutnosti toho zázračně se otáčejícím větru, který samozřejmě nikdy nenastane. Fakt je, že při severním příhodném větru zde 50km tam a 50 zpět nasvahovat jde. Jenže já teď letím ke kráteru zvenčí a v pěkné výšce. Ohromné šikmé svahy z narudlého kamene jsou fantasticky celistvé. Něco nepozemského. Ano, připadám si jako bych letěl na Marsu k obrovskému kráteru! Potlačuji chuť se tam vrhnot, neb Ferdinand není offroad a vyhnívka by znamenala třeba 30km pochod do Zagory nebo jeětě delší bloudění v horách. To bych sice se 5l zásobou vody a záchranný buřtem asi dal, ale tohle Radaně udělat nechci. Letím tedy dál severně kolem tohoto kráteru. Objevuje se náhorní plošina, spíše mísa s jakýmsi městečkem, které není odnikud vidět...
...Do datlového údolí doklouzávám při západu slunce, jaká radost. Kdybych k tomu ještě uměl lítat, pěkná 150 bys se určitě dala.

Tracklogy na XContestu:
Vlasta(29)
Vlasta(30)