A teď jak vyváznout z Afriky ?!?
Maroko nám připravilo léčku: Auto starší pěti let nelze prodat ani zrušit, musí se vyvézt ze země. Opatření proti tomu, aby se Maroko stalo smetištěm Evropy. To je jasné. To by ani nevadilo, kdyby z Layoune, Západosaharského přístavu, nebyl a před pár měsíci zrušen trajekt ma Kanárské ostrovy. Jet s doničeným Ferdinandem zpět až do Evropy je pro nás téměř nepředstavitelné. A pak se s červenou bednou s Mišpulínem vláčet zase zpět několik tisíc kilometrů zpět na Kanáry...! Přitom je z Layoune to na nejbližší ostrov pouhých 150km.
Jedeme do Layoune, zkusíme to! Ferdinand je schopen jakž takž jízdy po rovině, hlavně když nefouká do zad, kdy nechladí.
Jenomže fouká přesně do zad. A tak jej předjíždí i velbloud. Ferdinand žízní.
Venku je písková vánice a vedrne až praští. Jezera jsou zamrzlá solí.

Břeh Atlantiku byl většinou takhle divoký. Nahoře sedávají rybáři s desetimetrovými pruty a vytahují ryby ze srázu několik desítek vysokého břehu.
Bombastický vjezd do jinak ne moc kráného Tan-Tanu.


Dnes jsme vstali brzy, abychom co největší úsek ujeli dopoledne, dokud se to tolik nerozpálí. Auto je plně naložené především vodou. Ale i červenou bednou! Pobřežní tepna, tuším že na jih Afriky, vede další až někde za Nilem.. Vcelku kvalitní asfalt. Časté policejní hlídky, kamioňáci před každou vzorně a uctivě zastavují a doufají, že policista jen blahosklonně pokyne..

Přes obtíže se zadním větrem se dostáváme odpoledne do Layoune. Projíždíme postupně pěti policejními hlídkami ve městě, mnohé si nás opět zapisují, další nám vysvětlují že žádný trajekt není.

V přístavu se na nějakou nákladní nebo rybářskou loď opravdu nedostaneme.
Oficiální šrotiště tu neexistuje.
Žádná jachta, která by nás mohla vzít tu není, průměrně se tu nějaká zastaví jednou za rok.
Že nás vysvobodí La Grace jsem již také zavrhli jako fantasmagorické.

Zůstává poslední šance: Zvládnout úředníky, zlikvidovat oficiálně Ferdinanda a tak osvobodit můj pas a počítačovou síť od neblahého zápisu, který nás drží v zemi a využít letecké spojení, které tu funguje zjevně díky misi Spojených národů, jež zde je již desítky let od anexe Západní Sahary Marokem.
Díky té misi a taky stálým marockým policejním kordónům je ale ve městě relativně bezpečno. V hotelu před nímž stojí nejvíce bílých aut "UN" se dá koupit i pivo. (Tam ovšem nespíme, my máme jeden krásně levný a sympaticky čistý, s inteligentním hoteliérem, který nam toho hodně povypráví.)

Neuvěřitelné! Ač jsme se již smiřovali s velmi nepříjemnou cestou zpět i s Ferdinandem do Tangeru, podařilo se již třetí den nejen nasednout do malého vrtulového letadla, ale naložit i červenou bednu!!!

A tak sledujeme neradostný pohled na pouští zasypávané Layoune,
a těšíme se do šťastnějšího světa.
V hlavě mi ještě zní věty rozjařených marockých mladíků z letradla, kteří nějak sehnali vízum na prázdniny na Evropské Kanáry: "Sahara, good business! But there is nothing, no discoteque, nothing..."