Konečně! Blížíme se k jihoamerickému kontinentu.
Vysněná Venezuela. Tady si koupíme nějaké staré auto a budeme cestovat po celém kontinentu...

Jediný trajekt mezi Trinidadem a Venezuelou je tenhle malý výletní parníček, který to otočí jednou týdně, ve středu. V úterý se u sídla společnosti "Pier 1" v Chaguaramas srocují fronty lidí. Jejímu monopolnímu postavení samozřejmě odpovídá neúměrná cena, navíc z nás vymáhají i zpáteční jízdenku, prý by nás imigrační nepustili do země. Kolem fronty probíhá jakési divné vekslování. Díky dvou američanům se dozvídáme o co jde: Venezuela má umělý kurs cca 4,5 Bolivaru za dolar. Což není vůbec k žití. Takže žádné platby kartou, žádné bankmaty, jinak přijdeme na mizinu. Musíme mít dolary a ty pokoutně vyměňovat v kursu aspoň dvojnásobném.
A tak se ihned vydáváme do hlavního města Port of Spain shánět dolary. Uff! Tohle nám vyšlo. Na radu jednoho bankéře vyhledáváme ojedinělý dolarový bankomat odkud odcházíme s obrovskými ruličkami peněz po kapsách. Hmm, ještěže je Venezuela země kde se nekrade a kde nedochází k přepadávání cizinců.. To náhodou víme z webu českého ministerstva zahraničí, kde píší že situace v zemi je kritická, že dochází k přepadávání cizinců nejen ve městech ale i na venkově a dokonce i v policejních služebnách. Jasně jsme pochopili, že šlo o aprílový vtip a do země se těšíme. Vždyť stejně nejasně web popisuje i ten kurzový kotrmelec. Přibližně slovy: "Venezuela provedla revalvaci své měny".

Na palubě parníčku vyřvává šílená směs reprodukované karibské a venezuelské muziky. V ohlušující hudbě neni slyšet ani slovo. Utéct do podpalubí nechceme, tam je zase nesmyslně vymraženo. Klasika: klimatizace vždy na doraz, toť příznak blahobytu. Platí samozřejmě jen v chudších zemích. V tom řevu se nikdo nepohupuje, nikdo se nebaví. Jen strnulé obličeje. Výletní parníček je jen zástěrka, jde zcela jasně o nákupní cestování, jen někteří jedou za příbuznýma. Nakonec docházíme k závěru že hudba slouží k identifikaci parníčku pro trinidadské ponorky...

Pozorujeme bouřku vznikající nad Trinidadem, ropné plošiny, prales na neobydleném poloostrovu vypínajícího se k Trinidadu, pelikány bravurdně plachtící těsně nad lehce zakalenou vodou, rezavé i nové lodi, povětšinou s ropnými produkty.

Parníček přiráží ke břehu. Hodinku ještě na jeho polubě počkáme, než je rozložen improvizovaný přístřešek pro celníky. Další dvě - tři hodinky, než proběhne křížový výslech všech cestujících v kajutě na přídi a pak velmi důkladná prohlídka zavazadel na břehu. My jsme zlatým hřebem na závěr. Patrikovi se podařilo zamaskovat mačetu, kterou přece budeme potřebovat v džungli, moje křídlo jsme maskovat nemusel, voják mne mile překvapil že okaamžitě odhadl co obsahuje muj megabatoh, byl to zřejmě paraglidingový fanda. Zdatná celnice nás poctila nabídkou výměny dolarů ve "velmi výhodném kurzu". Asi tušíte pro koho. Děláme naprosté blbečky a po delším vysvětlování ke kterému si chuděra musela zavolat na pomoc tlumočníka si u ní s velikými díky vyměňujeme celých 20 dolarů.

První co nás na pevnině zcela ohromuje, jsou staré americé bouráky. Nádhera. Často zaplátované, rezavé, hlučné. Jako bys vstoupil za neznámou ohradu a tam se popásali a pořvávali dinosauři. Nádhera. Nádhera! jen jsme je nějak zapoměli fotit. Tak aspoň jeden kousek.

Dále ve vnitrozemí již tato auta tvoří menšinu. Tady jsou ale všude. Hrozně se těšíme, jakou obludu si opatříme my...
S předchozím se pojí druhá věc, která nás ohromila, spíše praštila přes nos. Je to smrad nedokonale spáleného benzínu. Kdo byl před léty v Rumunsku nebo na Ukrajině, zná..

Hledání auta po bazarech si necháváme na větší město, takže zatím busem. Najít autobus do vnitrozemí byl ale větší problém než jsme čekali. Maje zkušenosti z Brazílie a informaci, že venezuelská autobusová doprava je spolehlivá a bezpečná, jsme čekali kanceláře, kde se snadno s tužkou a mapou dorozumíme a koupíme... Inu nikoliv. Hordy lidí vracející se z Vánočně-Novoročních svátků pokřikují, tlačí se jeden na druhého a snaží se dostat do přeplněných busů.
Toto je kancelář? Asi jo, z díry ve rozbitém skle se občas vynoří ruka s lístky a bere zpět chuchvalce pomačkaných bankovek z natlačeného davu. Jsme bez šance, tady budeme několik dní, než se všichni vrátí domů a my se dostaneme k lizu. Nakonec se nás zželí nějaké ženě, vyjednává za nás nějakou dobu a mezi střepy okna se nakonec výměnou za několik set Béček (Bolívarů) objevuje kousek papírku vytrženého z linkovaného sešitu. Na něm je úhledným ale pro nás skoro nečitelným písmem napsáno nějaké divné slovo a čas 2:30. Rozhodujeme se hlídkovat na autobusovém stanovišti už od půlnoci.

Po příjemném večeru v parcích, kde se ve španělském stylu porůznu tančí a hraje hudba z vytuněných aut až do rána, jdeme do boje o autobus. Spolu s desítkami lidí ověšených zavazadly pak pobíháme sem a tam, strkáme zavazadla do různých autobusů a kvapně je zase vytahujeme zpět. V půl páté konečně usedáme do sedadla nesmyslně vymražené pojízdné ledničky. Za okny se míhají banány, mokrá tropická džungle. Venezuela...