V Maturinu to balíme. Nemá cenu čekat na zázrak, Venezuelou to vezmeme autobusy rychle pryč do Brazílie, než z nás - ač v nuzných podmínkách - vytahají všechny prachy.
Do dalšího většího města nejede autobus. Podobně jako v jiných zemích jezdí "maršrutky", minibusy bez jízdního řádu, tak tady jezdí jakési taxíky - netaxíky. Vyrážejí za pevnou a ne příliš vysokou cenu z pevných stanovišť kde se shromažďují lidé tak dlouho, dokud není auto plné. Pokud jste netrpěliví a nepočkáte na zaplnění anebo je už večer, řidič nebo organizátor na stanovišti požaduje cenu jako by auto bylo zaplněno pěti cestujícími.
Jedeme tedy v maršrutce do Porto Ordaz (na mapách Ciuad Guyana) kde si hodláme najít autobus na Grand Sabanu a do Brazilie.

Jsem hluboce zklamán, zdrcen a deprimován. Lítací plán, založený v Americe na doprovodném autě, se jak se zdá, hroutí. Z různých náznaků tušíme že v Brazilii je hodně draho a že papírování kolem auta a jeho vývozu by taky nemuselo být v pohodě. Navíc už tady ve Venezuele, pro lítání na Grand Sabaně, je auto hodně potřeba. A při cenách tady si někoho najmout asi nemůžeme dovolit. Patrik do mne hučí, že jsem úplně nemožný, že mne takhle ještě za ty dva měsíce co jsme denně spolu ještě neviděl. Koutky úst dolů, jak na antismajlíku. Má pravdu, nemůžu si pomoct. Nedaří se, jsme jak v medu, postup vázne už od Martiniku. Ne že by se mi putování karibikem nelíbilo, to chraň bůh. Jen že počasí na Brazilské etapě (Ceara) nebude čekat věčně, už tak riskuji že období dešťů tam přijde dříve než my...
A tak sedím vzadu na sedadle, snažím se normálně vtipkovat a nejde mi to.

Za všechno může ta mapa!
Rýpu jen tak, nevěda co dělat, do opěrky sedadla a vidím z pod ní vyčuhovat nějaký lesklý buklet pro turisty. S vrozeným odporem k organizované turistice ale přeci jej beru do rukou a hle: ona je to mapa státu Bolívar, tedy divokého jihovýchodu Venezuely. A opravdu pěkná mapa! Řeky, jezera, pralesy, - a - tepui, stolové hory. Profláklý největší vodopád světa. Eh!... Chci mapu zase hodit dozadu ale Patrik mi v tom zabrání a povzbuzuje mne v zájmu o území bez národních parků, turistických ikon, - a! - úplně bez cest! Aha!! Jak se tam chodí? Jenom po řece! A letadly, vidíš ty značky...
(Na snímku je kousek mapy o dva týdny později, to už není tak nová a lesklá.)
Tam si pěkně zalítáš, šije to do mne Patrik. Blbost, namítám mu, vždyť je to obklopené vysokým pralesem! Nevíš, podrývá Patrik, třeba jsou tam kousky savany.. Možná..., ztrácí se mi depresivní výraz obličeje. Vylezeme tam, pokračuje on. Ty jsi úplné pako!!! Jsi nikdy nslyšel o tom jak tam kdesi přistál pilot s malým letadlem a nedokázal ani slézt dolů? A my se budeme škrábat do kilometrové stěny s třicetikilovým batohem, ztraceni v džungli, sutiskách a skalních stupních....
...A budou nás žrát komáři a pijavice!!
- - , Hmmm, to zas nezní tak zle.... Můžeme to aspoň zkusit...
...JAK se tam proboha dostanem? Ukaž měřítko?
...Boha!!! Dyť ten kopec má v průměru 50km, něco jako Tatry uprostřed Slovenska porostlého džunglí, z Blavy po Váhu nahoru a z Ružomberka pod Kriváň pralesem!

Do města už přijíždíme s novým plánem, horoucími srdci a leskem v oku.
Dáváme si cca týden na získání informací a vybavení. Začínáme na letišti. Snad se nám podaří vyhnout se turistickým naháněčům a zjistit kde sídlí společnosti které lítají cesnami zásobovat vesnice v džungli..

No, nedaří. Ale aspoň získáváme nějaké ponětí o cenách (příšerných), a záchytná turistická místa pro případný ústup z oblasti.
Na autobusovém terminále zapomínám tričko, které jsem nechal sušit na palmě. Druhý den bylo tamtéž.

A pak že se ve Venezuele krade!

Nastávají únavné dny plné marného shánění, vedra, dusna, bouřek a nadávání na drahotu. Tak třeba hledáme a nacházíme radioamatérskou klubovnu, abychom stejně nesehnali dvoumetr (transceiver pro radioamatérské VKV pásmo). Namísto něj alespoň kupujeme od této milé prodavačky v luxusním shoping centru pár miniaturních a překvapivě schopných PMRek (walkie-talkie). Poprvé v životě kupujeme kompas v pudu sebezáchovy (ten v GPS potřebuje baterky), vařič, marně sháníme moskytiéru a košili s dlouhýma rukávama pro Patrika atd atd.
Marně sháníme nabíjecí adaptér do auta na Patrikúv Ipad, kam jsme z Googlu naskenovali zajímavé úseky naší hory. Můj sluneční článek by jej zvládl. Všechny adaptéry jsou ale pro Ipod a nefungují. Grrrr! Zcela bezúspěšně se snažíme o přesměrování mailu na Venezuelský telefon, to prostě nikdo neví zda jde (asi nejde). Proč? Pokud nás nějaký rybář vyveze po řece nahoru, byli bychom schopni mu z divočiny, kde uritě není GSM signál, poslat signál přes družici, aby pro nás zase dojel. Spot má umět posílat SMS na libovolný mobil. Ale nefunguje jim to. A tak to už od Sahary řeším tím mailem, který mu jde. Hmm, ale tady jsme narazili na kámen.

Hlavně se ale snažíme sbírat informace. Jezdí po řekách nějaká veřejná doprava? Lítá se tam často? A odkud? Kdo žije v těch vesnicích na mapě? Kolik je tam lidí? Nic. Nic. Nic.
Ve městě všude ozbrojenci se samopaly. Pý tu přijede prezident. Nezajímá.
Cokoliv chceme sehnat, všichni tě pošlou do příšerných přechlazených shoping center, s průměrným a stále stejným zbožím a naprosto nekompetentními prodavači. Jako ovšem všude na světě.

Máme jen zlomek toho, co bychom potřebovali. Jdeme na to, tady už více neseženem!