Maršrutkou do městečka Piar, směrem na jih k řece Paragua.
Cestou nic zajimavého, až na to že nás postupně zastavují policejní a pak vojenské hlídky na kontrolních stanicích na křižovatkách.
Jsou přidrzlí a mámí z nás peníze. Hra na blbečky zabírá. "Euro? Nee, u nás není euro, my máme koruny", ..česky. Nejúčinnější se tato hra ukazuje v kombinaci s momentem překvapení. Úkolem je s blbečkovským úsměvem spravedlivého z jejich rukou vytrhnout pas, předmět vydírání.
Řidič, který už dopředu věděl o co se budou ozbrojenci se samopaly pokoušet, když uviděl jejich potupu sebou cukal a potom za jízdy řval smíchy. Hrun (tedy Patrik, kdo to neví) se tu velice osvědšil!
Na další cestě se naučíme pevně (velmi pevně) držet své pasy a ochotně je ukazovat a vysvětlovat položky v něm. Nikdy jej však nepustit z ruky.
Na noc jdeme na malý hřebínek za městem. Číslo na kopci naštěstí není značkou na vojenské střelnici ale asi jen pozůstatek podzimní volební kampaně.
Bude to testovací výšlap, snad budeme mít šanci napravit nějaké chyby v přípravě než půjdeme do džungle.
A třeba si tu po dlouhé trochu zalítám. Minimálně pak chci provětrat padák po tříuměsíční přepravě po mořích a tropech. Mám hrozný strach z vlhkosti a plísní.
Luxusní tábořiště s koupacím jezírkem nám přichází k duhu.
Jen noční průtrž mračen v kombinaci s levným stanem z Kanárských ostrovů způsobila, že Hrun a taky můj padák spali v 10cm louži. Takže celé dopoledne sušíme co se dá, včetně mé záložky. Přitom co chvíli balíme před přeháňkama.

Úschovna zavazadel na úbočí.

Chvíli se to začalo uspořádávat a vypadalo to letově....
Od lítání mě však odradil protivítr směrem do křovinaté oblasti bez cest. Ve směru naší cesty bych se dost těžko prosazoval a nejspíše bych přistál buď na vojenské střelnici, nebo hned u kasáren, nebo u letiště kousek dál, pak už bylo v cestě jen výše popisované kontrolní stanoviště s vyděrači, dál proti větru by to už šlo ;)
Samozřejmě jen do první bouřky.

Jakési drobné včelky se nám tu rojí.