Jsme tu! Na konci poslední cesty, na řece Paragua, v městečku Paragua.
Máme úžasný pocit, daří se postupovat. Průzkum bojem.

Je tu pěkně živo. Spousta lidiček na ulicích, škvířící se šašliky, pivo, dým, hluk, smích, ševelení, dohadování, bláto a odpadky na ulici, pohodoví psi čekající na nějaký ten zbytek.
Musíme vyměnit peníze aspoň na nějakou pousadu, teď v noci si tu asi místo na stan nenajdeme. V obchůdku u nějakých arabů to jde nejsnáze. A dozvídáme se od nich, že po řece jezdí jakési čluny a že v šest ráno máme číhat na nábřeží. A taky že jsou tam kdesi zlaté doly, či že tam jdem. Proboha ne, A kde jsou? Ať se jim vyhneme. Hmm, buldozery, rtuť ve vodě, bordel, černí šerifové, to nás tedy neláká. No snad na levoboku. Uff, dobrý, naše hora je na pravoboku.
A taky že ať jedeme až pozítří, neboť se tam prý stala nějaká vražda a proto že tu je tolik vojáků. Hmmmm, no, my to zkusíme, uvidíme ráno..

Hledáme ubytování a nacházíme "Hotel Grand Columbia." Ve skutečnosti je to nuzná pousada a navíc je plno. Nechají nás ale ve stanu na dvorku mezi krůtama a jinou havětí. Byl to můj nejhorší nocleh. Neboť těsně za mým stanem řval nějaký obrovský papouch a na druhé straně od čtyř rána kokrhal kohout který rozkokrhával celou vesnici. Do toho padaly s těžkým dusotem manga a v dešti probíjela elektřina z příšerné instalace. Nad ránem, ještě potmě se hlásil včerejší polosyrový šašlik, naštestí spěchal správným koncem. Postihlo nás to oba a tak jsme vstali ještě dříve, než jsme plánovali. Díky tomu jsme za svítání již byli na břehu řeky, kam právě přijížděl krásný dlouhý motorový člun. Rychlá dohoda, do vesnice Lapo (podle mapy až pod naší horou!) za pouhých 300 Béček HURÁ!!! Nabereme ještě dalšího pasažéra a valíme.

V pošmourném počasí se řítíme proti silnému proudu obrovskou rychlostí snad 20uzlů. Někdy ale kličkujeme mezi rameny, asi tak šetří palivo proti proudu. Je vidět obrovská znalost řeky, v rychlosti hrozí srážka s ponořenými kameny, mělčiny. Občas potkáme podobnou lloď v protisměru, některé jsou dřevěné - jednokmenovky. Sem tam rybářský - indiánský příbytek.

Asi tak po dvou hodinách připlouváme k nějakému dopravnímu uzlu - či co to je? Spousta lodí a čilé dohadování připomíná maršrutkové stanoviště ve městech. Co to je, jaktože tu cestuje tolik lidí?. Spousta lodí odplouvá opačným směrem, čluny jsou narvané, povyk.
Máme problém: náš řidič říká že jsme na místě. Díky studiu googlovských map mám docela přehled o krajině, víme že jsme zhruba v polovině, v místě kde jsem očekával nějaké peřeje. Naše hora je ještě snad 100km daleko. Znovu vytahujeme mapu a ukazujeme obec Lapo. On ale říká že La Lapa je tady a že to jsou ty písčiny pár set metru po proudech. Zůstáváme sedět ve člunu a v klidu hledáme řešení...

Podívej! Tenhle má zlatokopeckou pánev! Teď nám vše docvaklo!! Žádné buldozery, žádné ostnaté ploty a rtuťová jezera. Normální zlatá horečka. Jsme na jakémsi novodobém klondajku. Hmm, já myslel že to už neexistuje. Já taky, jenom ve filmech..?

Postupně se dozvídáme že předvčerejší nebo snad včerejší vražda, prý pěti nebo šesti lidí pořádně zahýbala zdejší zdejší bonanzou. Zřejmě jde o boj nějakých skupin.. Spousta lidí se tu již necítí bezpečně a prchá pryč. Celkem v klidu, ale balí a odjíždějí, mnozí po několika letech.

Tak. Shrneme si to.
La Lapa není Lapo, naše vesnice z mapy, nýbrž zlatonosné písky, kam v poslední době jezdí spousta příchozích. Nikdo se nedivil že chceme právě tam, ač šlo o mýlku. Teď je jasné že nás všichni mají za zlatokopy a taky to, že je na čase zmizet pryč. Mýlka. Dostali jsme se tam, kam jsme nechtěli.

...Noo, ale když už jsme tu, porozhlídneme se na chvilku, než se nacpeme do některého z odjíždějících člunů...
Dobře, půl hodiny a mažem pryč.
Taktika: Jsme naivní turisté kteří se sem dostali náhodou a musí to na nás být vidět. Foťák je naše zbraň.
Funguje to.

Zjišťujeme co je toto za místo.
Uraima mu říkají. Je to ostrov mezi dvěma vodopády, takže každý kdo chce nahoru nebo dolů po řece musí ostrov přejít, tak kilometr a nasednout do druhého člunu v rameni nad vodopádem. Často si při tom přenášejí i motor, třeba na zádech. Dokonce rozřezali, přepravili sem a zase složili malý náklaďák... Vzniklo tak místo kde se soustřeďují zásoby, kde se všichni potkávají, kde vznikla blátivá náměstíčka s igelitovými obchody. Tomuto místu se nikdo na cestě za zlatem a diamanty nahoru nebo dolů nevyhne.

A to vše jenom kvůli tomuhle...

Naše mapa vzbuzuje obrovskou pozornost, všichni se na nás tlačí a úpřimně se o ni zajímají.

Nakonec nám dovedou indiána, který nám nabízí že nás za přijatelnou cenu odveze pod naši horu. Je to lákavé a brzy souhlasíme...