Myšlenka, že bych na cestě využil velikých řek, byla už v prapůvodní pohádce pro Kocura. V ní jsem měl, poté co už nepůjde pro samé mokro letět, nasednout i s padákem do nějakého vydlabaného klacku a plout po Amazonce. Jaká romantická a nesmyslná představa!
Jenže.. Při přeplavbě Atlantiku na La Grace se ujala myšlenka opravdu dolní tok Amazonky splout. Pěstovali jsme ji nejen s Hrunem ale i s Vikim a Janou, kteří o přidání se k tomuto výletu vážně uvažovali. Alespoň s autem najet na 1000km trajekt. Auto se nepodařilo ve Venezuele koupit, to je teď výhoda.

Teď jsme v Manausu a teď se uvidí, co s myšlenkou uděláme.
Prší. Jak jinak.
Je neděle, nejdříve si trochu odpočneme, zajdeme si na nějaký kousek výborného hovězího u pouličního prodavače, dáme si brahmánské pivo, ostříháme se a oholíme - u němého holiče, s nímž je nejsnazší domluva..

Poohlídneme se po trajektech. A třeba nějakých starých člunech na prodej...
A hele! To jsou parádní parníky. Jen jim nahradili kolesa lodním šroubem, jinak jsou jak vystřižené z předminulého století.
Spojení do Belému představuje zakoupit si vcelku levný lístek, hamaku a na 4 - 5 dní se zavěsit na některou z palub. To by šlo a bylo by fajn, ale my si chceme na Amazonku šáhnout intenzivněji...

A v zátoce nacházíme plno člunů pro nás vhodných. To půjde!

Jen jejich majitelé za ně chtějí nehorázné částky.
A tak se usidlujeme v levném hotýlku, odkud denně vyrážíme do města a postupně hledáme řešení.
Život v rostoucím městě kypí...


Nakonec se rozhodujeme nechat si postavit člun nový a koupit si k němu repasovaný motor. Idea je, že celý člun pak v Belému prodáme. Snad nám pomůže syn našeho kamaráda z La Grace, jenž si v Belému našel domov. Ok!, dva až tři vhodné motory jsme po dílnách našli.

Pomocí Couchsurfingu nalézáme ochotného Sergiho který umí slušně anglicky a je navíc čerstvě vystudovaný právník. Pomůže nám překonat papírové problémy a sjednat všechny obchody. Věnoval nám úplně celý den. Obrigado Sergi!

Zabralo to skoro týden. Dokončení člunu se samozřejmě protahuje, prý "kvůli dešti".
Všechny vyhlédnuté motory rázem mizí. "Prodáno" překvapují nás všude. Asi jsme trošičku způsobli výkyv v poptávce..
Nakonec je nový člun tady! A v posledním krámu který jsme dříve přehlédli nacházíme i motor přesně jaký jsme si představovali.
Jupí!!

K nakoupeným zásobám ještě narychlo láhev vína na křest, nakládáme člun na vozík a šup s ním do špinavé vody plné odpadků.

"Křtím tě jménem PAPUČ - pičo" ozývá se slavnostně v tom všem mumraji. (Spolukadeti z Atlantiku ví, ostatní prosím prominou drsnější podobu křtu.)
Narychlo naházené batohy a věci si musíme pořádně zabalit na nějakém klidnějším místě. Hrun trhne startovací šňůrou a nic... Motor, který před dvěma hodinama ochotně naskočil v dílně při testování, teď jen blaf blaf blaf a zarytě mlčí.
Blíží se přeháňka. Velké kapky se mísí s Hrunovým potem. Motor stávkuje. Prší. Leje. Blaf blaf blaf - nic. Dva úplní gringové se bezradně houpají na hladině, narážejí do ostatních člunů a překážejí. Blaf blaf blaf - nic.
Na dvou trouchnivých a slizkých kmenech se houpe malý domeček, na jednom z kmenů na nás štěká pes: sem nepatříte!
Z domečku do deště vylézá drobný chlapík (zajisté opatřen přísavkama pro pohyb na kmenech) a déšť nedéšť, vlny nevlny, se hrne k našemu motoru. Otvírá jej, chrstne do karburátoru trochu benzínu, protočí pořádně motor, obrátí špatně namontovanou hadici od nádrže a provede ještě několik tajemných triků. Za doprovodu černého dýmu se konečně motor rozvrčí. Obrigado! Díky - to je naše nejdůležitější slovo v Brazílii. Miluji tuto zemi!
Nakonec se s chvějícím srdcem ujímám rukojeti motoru a vyrážíme na zkušební jízdu proti proudu, podívat se na nový most přes Rio Negro. V případě že by motor neposlouchal, po proudu snad dopádlujeme. Poslouchá.
Rychle se stmívá a my zabivakujeme na výrobně mostovek. Krásná rezavě skřípavá noc.