Ráno vstávám za rozbřesku, kolem páté hodiny, na ranní autobus. Hlava mi třeští nevyspáním, ale čisté nebe dává naději, že to dnes překvapivě půjde.
Jsem v městečku Mombasa, kolem vesele proudí motorky a já se nemůžu dočkat.

Kde je ten autobus? Doptávám se lidí, kteří mi včera tvrdili, že v šest tu musím být nachystán.
Je neděle, dnes jede až v 9h. Zaskřípu zuby. Na start je to téměř 100km, vyškrábat se na hřbítek, dohledat startůvku, to vždy vezme nějaký čas.
Pak se dozvídám, že bus jede z náměstí a že jede v 10.
Konečně jej nacházím. To jste vy, kdo jede do Tauá? Jo, to jsem já, jedeme v půl jedenácté...
Buď v pohodě, nutím se, když pozoruju nebe za oknem..

V Tauá je zataženo výfukem nějaké veliké bouřky. Takže žádný spěch, pokud, tak letím zítra.

Tuhle startůvku jsem si našel na webu, byla jen odvozena od dvou přeletů na Leonardu. Takže si o ní nedělám iluze.
Podle souřadnic tady. Hmm, tak to asi ne...

Ha! Tady to je.
TAK TO NEDÁM.
To, že široko kolem není téměř kde přistát, to by ještě šlo. Ale samotná startovačka je typu Koruna nad Broumovem. To je ta startovačka, kde jsem si sice krásně zalítal a také odletěl, ale o níž jsem si slíbil, že tu už nikdy víc startovat nebudu.
Se dvěma pomocníkama držícíma křídlo u skály, při mírném SV větříku, s dobrým pojištěním, a dávkou štěstí - snad.

Příliš mnoho kdyby. A jsem na to sám. Balím, jdu se zeptat na autobus do města Brazilia. Za 20 minut už jedu na trase víc jak jeden a půl tisíce kilometrů dlouhé. Brazilská autobusová doprava je fakt úžasná. Nemá na světě obdobu.