Druhý den cestou mi za oknem zase předvádějí toto divadlo:

To snad není možné, já chci do vzduchu!
Na území dlouhém 1600km není žádná startovačka. Alespoň o žádné nevím. Pozorujíc krajinu, si tu ani nějak neumím představit, kde by se tu vlekalo. Krajina je na většině území zarostlá buší.
Třetího dne po půlnoci přijíždíme do cíle. Venku je příjemný chladivý a čerstvý vzduch. Takový jsem už aspoň čtyři měsíce nenasával. Brazília je 1000m nad mořem.

Výhodu tohoto prostrannéhoo velkoměsta je, že se dá mezi ulicema i zastanovat ;)

Ranní metro. Nikdo si tu nezpívá, dokonce ani neusmívá. Jediný kdo má žabky na nohách jsem já. Jsem vůbec v Brazílii? Jsem. Ten pán v kvádru je jediný člověk za celý den v tomto městě, který mluvil anglicky.

Je nádherně, jsem ve slavném městě postaveném na zelené louce.
Nemůžu, než aspoň trochu si zafotit.



Na tomto místě "Plan Piloto", uprostřed bulváru plných ministerstev, byla přistávačka kteréhosi rogalistického mistrovství. Paráda.
Povšimněte si, že ulice vykreslují jakési letadlo, my jsme na místě pilota.