Ráno se rozkoukávám ze stanu nad městem Jaraqua, kde mne v noci vyplivnul autobus z hlavního města. Jakési pocuchané kastelány na nebi, hmm, je to instabilní, noční bouřky asi neměly poslední slovo. Pak se ale nebe čistí, tak hned po snídani hledám stanoviště mototaxi. Od pana Googla vím kudy. Než bych vylezl na tenhle kopec, byl bych nejen zničen, ale hlavně bych tam byl pozdě.
Na ulici u mne zastavuje auto a do něj mne láká nějaký borec. Spiklenecky na mne mrká a v kufru mi ukazuje svůj padák. Alexandro. No paráda, pojedeme na kopec spolu. Nemůže, musí být v práci, kam mne zatahuje. Tak mi aspoň prosímtě vysvětli místní zakázané prostory. A Předpověď. Na jeho kompjůtru se ukazují na příští dny samá sluníčka, kromě dneška: 50/50. Musím na kopec, utíkám mu z kanceláře. On se směje, ža takhle brzy se lítá jen na Quixadě, že tady to chodí až po 12h a že v tomto období se tu nedá nic moc uletět. Termika je velmi slabá a jen pár hodin dne. To v červnu a červenci, to tu bývá dobré. Zítra v 11h si ale jede zalítat celá partička, bude jich na kopci snad deset!
Nedám si říct, vybíhám ven. ..Ale vidím že dnes je to těch druhých 50%, Z tohodle budou za chvíli bouřky. Jdu prospat celý den v pěkné a levné pousadě, jsem utahaný z mnohadenního cestování.

Večer Alexandro bere do hospůdky svoji holku.

Tak zítra!, loučíme se. Já ale pojedu s mototaxi už dřív, abych se rozkoukal, dávám vědět.

Jízda nahoru motorkou byla pěkně drsná, "motoboy" si tře svalstvo na rukou a směje se že to zvládl.
Termika je ale bohužel opravdu velmi vlahá. Blíží se dvanáctá a konečně se objevují první kumulky. Jen kus dál proti východnímu větru je jeden kumul trochu přerostlý a trošičku z něj prší. Spěchám tedy, abych nemusel čekat než se přežene, nebo rozpadne.

Jsem rád, že jsem nečekal na partičku, neb po ní není ani vidu ani slechu. Raději bych tu ale sám nebyl. Startovačka je sice luxusní, upravená buldozerem, pokrytá koberci - zjevný pozůstatek nějakého mistrovství - je ale při východním větru poněkud turbulentní. Hmm, ten východ je tu ale zcela typický...
Konečně je celá moje domácnost nastrkána do sedačky, poslední přezky, kontrola toho přerostlého kumulu: Aha! to asi nepůjde, kumul je ještě o trošku větší, než zdrávo. Anebo přeci jen odstartovat, rychle nastoupat a uletět na západ kde jsou už nasázeny krásné řady humilků? Odpovědí je hrom JAKO HROM. Hmm, tak se zase sbalím, a pokud to nepřejde, zůstanu na kopci do zítra.

Tak se taky stalo. Aspoň jsem konečně napsal článek do Pilota o lítání na Sahaře. V luxusním přístřešku, dobíjeje počítač fotobaterií. Večer si dávám tůru dolů do města na pívo, odešlu ten článek a v měsíčním světle zpět.

Ani další den se partička neobjevuje. Hupsnu do toho a honím kolem skal bublinky a taky supíky - krocánky. Teda pardón, správně se jmenují urubu. Se zděšením zjišťuji, že místo aby mi ukazovali kde to je, honí se za mnou. Krůty pitomé, nadávám jim, dyť takhle vyhniju!

Konečně se zdvíhám nad start, když v tom na mne zespodu vytrubuje offroad plný padačkářů.
Hodní krocánci, chválím celou partičku urubů, která teď perfektně spolupracuje. Zatímco partička dole horečně vybaluje padáky.

Je to opravdu slabé. Ale krásné a připomíná mi to domov, lítání na Vysočině, v srpnu, s káňaty.

Ještě chvíl sleduji, jak se dva místňáci vrhají do závětří v malé výšce a beznadějně vyhnívají.
Tak zase letím sám..

A hniju, aspoň si malebnou krajinu vychutnám dopodrobna,

a okopávám šišky z malých pralesních ostrůvků a z palem a znovu a znovu se škrábu nahoru..

V dáli už vidím Goianiu, hlavní město státu Goiana. Přeháňka napravo, TMA prostor nalevo.


Paráda, tak jsem popoletěl aspoň kousek směrem k Bolívii. Přistávám na hřišti u malého městečka, v nedaleké hospůdce si dávám ten nejlepší šašlik a spoustu píva. Jsem ulítaný a vyschlý na troud.

S místňáky se domlouvám, že si postavím stan na tom hřišti. Jeden mne pak ale přemluví, ať si jej postavím u něj na verandě.
Nu dobrá, když to tak chtějí a usínám tam jako koťě.
Za hodinu mne ale budí kdosi s baterkou, v povzdálí auto s poicisty. S těma jsem se už přece seznámil, jsou v pohodě. To místostartosta nemohl spát a že bych se měl přestěhovat třeba do parčíku areálu nemocnice, že tam to bude nejlepší.
Nu dobrá, když to tak chtějí..
Ale u nemocnice je spousta lidí, někdo tam zrovna umřel. Víš co? Přespíš na policejní strážnici.
Nu dobrá..
Má to ale výhodu: mají tam internet. Nejdříve jim ukazuji trasu a fotky, pak se podívám po nějaké poslední Brazilské startovačce. Ta co jsem si ji vyhlídl původně, byla naprostý nesmysl. Při východním větru by se snad dala tahle: 200m vysoký stráz za obcí Parauna (jméno je slibné: paraglidistická jednička :)
Beru souřadnice a konečně nerušeně usínám.

Tracklog na XContestu: let (40)