Ach ty skvělé brazilské autobusy!
Za svítání naskočím na jeden z mé vesnice, v půl deváté mi jede z Goianie další.
Takhle stihnu být ve vzduchu ještě dnes!
Čekání v Goianě je příjemné, je tu spousta pěkných holek, jako třeba tahle copatá kamarádka z autobusu.
No, zrovna jsem ty busy přechválil.
Tenhle má hodinu zpoždění, je v něm vedro, má zablokované zadní dveře,
takže lidi se musí prodírat ven přes vstupní turniket.
Lidi jsou ale skvělí. Pokud brblají, tak se u toho stejně usmívají.
Neznámí spolucestující se dávají spolu do řeči, švitoří, posílají bágly přes hlavy oknem ven, pokřikují..
Poslechněte si tu atmosféru. Není potřeba umět portugalsky...
Při příjezdu vidím, že jsem si vybral pěkné místo.
Je už po poledni. Dnes se sice tvoří kumulky velmi pozdě, ale času není nazbyt.
Ještě zásobu vody a mototaxi...
Ani jedno, ani druhé není po ruce!
A tak riskuji a vyrážím jen s 1,5l pití v tom vedru na kopec.
Našlapu nakonec 5km a za tímto krásným stromem a pastvinou nacházím jediné místo, odkud se snad dá odstartovat.
A není to 200m převýšení, ani ne 100, takové Viničné Šumice. Hmm, pokud se nestane zázrak, skončím za chvilku dole mezi dobytkem.
Horečnatě se chystám - ono to zas tak rychle nejde - proměnit skoro 30kg bágl v pohodlné letadlo.
A teď NESMÍM udělat sebemenší chybu! Až zas poletí vlaštovky, vysváhnout nad křoví nalevo,
pak nabrat pár metrů a lovit bubliny zepředu. Pokud v té chvíli přiletí urubové, bude šance.
Zázrak se koná!!! Je sice neskutečně pozdě, asi půll čtvrté, ale já se postupně škrábu výš a výš.
Paráda, tenhle pohled jsem dnes už nečekal.
Výhled fantastický. Malé stolové hory uprostřed zemědělské krajiny.
Nic nevadí, že místo kýženého severovýchodu fouká jihovýchod.
Dokonce dávám základnu v příjemných 2800m.
Jenže PROBLÉM!
Z té výšky je tak dobrý výhled, že vidím, že alespoň 50km přede mnou není ani jedna obec!
Jen sem tam roztroušené zemědělské usedlosti.
Podle mapy je tímhle směrem asi tak po 65km napříč silnice.
Ale takhle pozdě mohu počítat už jem s dokluzem maximálně tak 15km.
Na tomhle vandru jsem si dal pochodový limit cca 10km, extrémně 25km.
Navíc právě dnes jsem téměř bez vody!
Otáčím to volky - nevolky na jih, prakticky proti větru.
Takže jsem za chvíli na zemi, přistávám na takové menší stolové hoře s polem na temeni.
Je tu krásné místo na nocování.
Jsou tu jakési sluky a obrovským vřískotem tu přelétají papoušci arové.
Ti letí v párech, každý pár úžasně synchronně, nádherně svítí barvami v zapadajícím slunci.
Ráno vyrážím na pochod k silnici směrem na jihozápad.
Dávám si poslední doušek pití. Snad půjdu kolem nějaké usedlosti s pitnou vodou..
Do blízkého Parauna se nevracím. Vracení na téhle cestě, to není ono.
A i kdybych tam musel, nepoletím, včerejší zázrak se jen tak nezopakuje. Sednu na první autobus.
Mám štěstí, ujdu sotva 2km a předjíždí mne školní autobusek.
Děda jede do Parauny, kam jinam, že, když široko daleko není žádná jiná obec.
Na autobusovém nádraží se dávám dohromady, vypiju asi hektolitr všeho co tam mají.
A zjišťuji, že dnes žádný autobus nejede. JE NEDĚLE!
Je to jasné, jdu se pokoušet o opakování zázraku. 5l vody, mototaxi, a jde se na to.
Zázrak se samozřejmě nekoná, jen drsná svahovačka v pár metrech.
Ještěže se dole pasou zvědaví koně a ne nějací býci.
Výnos těžkého nákladu nahoru v tom VEDRU, a znovu vyčkávat na jedinečný okamžik.
Chce to odstartovat na začátku dlouhého intervalu. Jak poznat že právě tento bude dlouhý?..
Podvečer se koupu v potůčku, což mne po vyčerpávajícím dni docela spraví.
Pororuji papoušky v palmách.
Cestou do města se zastavuji v každém druhém báru a napájím se báječně vychlazeným pívem.
V tom posledním jsem našel veselou partičku.
Den se zakončil příjemně.
