Cestuji rozsáhlou zemědělskou krajinou. Nebe i země si říkají o vlekadlo, i když večerní bouřky tu jsou asi pravidelné.

Město Rio Verde je jako mnoho dalších. Mnoho betonu, vedro, milí lidé.

Oběd v malé jídelně stojí za zapamatování. Posílají mne do kuchyně, tam si nabírám přímo z kastrolů čeho se mi zlíbí. Na dotaz na pivo se majitel vytratil a donesl mi jedno odněkud z města. Lahoda! Cena: za babku.

Campo Grande - Autobusová kalvárie aneb DEN BLBEC.
Až dodnes jsem s brazilskými autobusy měl jen potěšení. Dnes se to nějak zašmodrchalo...
Údaj, že můj autobus bude v Campo Grande ve 4h ráno, se mi hned nezdál. Ráno se probouzím už za plného slunce a bus ještě vesele jede. Nedělám si starosti, vždyť jedu na konečnou, bus měl na sobě jasný nápis Campo Grande. Navíc na každé zastávce průvodčí nad obyčej vykřikuje jméno stanice. Zapínám GPS na mobilu, jde mu to dnes extra pomalu, v tom přijíždíme na jakési nádraží mimo města, bez jména, průvodčí nic. GPS taky nic, ale naskakuje WiFi a mail od Patrika. Rychle mu odpovídám, než se signál ztratí. GPS konečnč naskakuje: jsem 22km za Campo Grande! Kam to jedeme? Vybíhám za řidičem. Přece do Paraquaye!
Ale já chci do Bolívie. Rychle zvažuji možnosti. Vystupuju u dálniční restaurace.
Nezbývá než stop. A přímo na dálnici to nepůjde. Takže na výjezdu restaurace. 99% jede v opačném směru než potřebuji. Vyrábím si ceduli a čekám. Po půl hodině jede první auto zpět do města.
A bere mě!
V Campo Grande mám plán zkusit zda tu funguje železnice. Mapa naznačuje trať přes obrovskou bažinu Pantanalu až do Bolívijského vnitrozemí. Bylo by fajn chytit nějaký vlak.
Kdepak! Železnice a v Brazílii!
Už z vyptávání na feroviáriu to bylo jasné, všichni mne posílají na autobusák. Díky jednomu studentovi překonávám problém s povinnými šalinkartami a už za dvě hodiny jsem na tom stejném autobusovém nádraží. Kupuji si lístek na Bolivijskou hranici, je dost drahý.
Mám chvíli čas, sháním se po nějakém bufetu. Je vidět jak se posunuji na jih, zvedá se i životní úroveň. Dálnice, pěkné omítky, pěkná auta, šalinkarty, předražený bufet, no to si radši nic nedám. Na novém moderním nádraží nejdou hodiny, vytahuji mobil. Sakra! Vždyť mi to ujelo! Vybíhám na perón.
Uff! Jiné vnitrostátní, časové pásmo. Tak mám čas na super žranici opodál za garážema!
Autobusový lístek je často shlukem teňoučkých papírků sešitých kancelářskou sešívačkou. Každý si vezme své, třeba na turniketu na perón. Nakládám batoh a vstupuji do autobusu. Průvodčí se však dožaduje ještě jednoho papírku. Nemám, snad uletěl ve větru při zavazadlování. Nastává vysvětlování u nastartovaného autobusu. Dokonce se mi povede přivést pokladního, který potvrzuje, že jsem lístek řádně zaplatil. Marné. Papíreček chybí, vykopnou mi batoh z busu a ten odjíždí beze mne :@
Tož nic. Vypláznu novou částku a počkám na další. Naštěstí jede.
Přemražený, s nějakým nechutným akčním filmem, kouřovými skly skoro není vidět ven a moje okno je ještě zalepené reklamama. Chci-li obdivovat bujný Pantanal venku, musím se nahýbat přes lidi z chodbičky...