Vzdálený okraj Brazílie. Městečko na okraji Pantanalu, bažiny větší než je naše republika.

Hned na autobusáku se potkávám s prvními baťůžkáři na mém výletě. Jsou to (samozřejmě) izraelci, putující jako mravenci po stezkách vytýčených LonelyPlanet. Cestování podle návodu. Hmm, moc srandy s nima není. Namísto na pívo a kousek dobroty na ulici si nakupují v obchodě a vaří si v hostelu, kde hovoří výhradně s anglicky mluvícím personálem.
A tak se druhý den vydávám na maličkou výpravu na okraj Pantanalu sám. Chjo, tihle nerváčci..
Na nábřeží řeky Paraquaye, na soutoku s další řekou je jakýsi vodovod čnící do výše, aby jej mohly podplouvat velké lodě. To bude rozhledna! Zkouším to na hlídače. Marně. Odcházím fotografovat opodál. Hlídač na mne po chvíli hvízdne, hurá!


Poklidný přístav, rostlinstvo plující po řece, připomíná mi to Amazonku.

Na nábřeží se prodávají pěkní kousci.

Na jejich chlazení je tu ledárna.

Stará koloniální budova na nábřeží, snad bývalá rybí burza..


Přechod Bolívijské hranice absolvuji místní dopravou a pěšky. Pochoduji se sympatickým japoncem, dalším baťůžkářem, ztrácím jej ale v první směnárně.
První dojem ze země: prach a nepořádek. Na nádraží nacházím namísto japonce anglo-australskou skupinku hrající v karty, něco jako prší. Jsou supr.
Je to úzký profil tenhle hraniční přechod popsaný Lonely Planet. Radši se jdu ještě naposled podívat do tropů..