Na bolívijské straně přechodu z Corumby je jen větší vesnice. V jejich ulicích to vypadá třeba takto:

Tak tomuhle taxíku jsem neodolal. Za 15Kč až na nádraží.

Každý den jede jiný vlak. Nejdříve jsem se zaradoval, že na dnešek mi vylosovali "ferobus", očekávaje nějaký exotický levný hybrid na kolejích. Bohužel, zcela jsem se zmýlil. Je to ta nejdražší varianta, která svým luxusem předčí i naše Pendolíno. Opravdu! Musím předeslat, že nic podobného jsem už v celém svém dalším bolívijském pobytu nezažil. Na úzkokolejce je už mnoho hodin předem přistaven tento vláček:

Nevyžádaný luxus spojený s mnoha nepříjemnostmi. Dvě hodiny předem musíme odevzdat zavazadla, jako na letišti. A samozřejmě za ně i zaplatit.
Hodinu předem musíme být nachystaní. Proč?
Do dvouvagónového vláčku se hrne neuvěřitelné množství "letušek". Proč?
Místenky, nemůžu si sednout s australany :(
Luxusník se rozjíždí. Hrbolaté koleje podvozek nezvládá. Teď už má navrch Pendolíno. Po hodince najíždíme na obzvláště vymlácený úsek. Právě v té chvíli se "letušky" vyhrnou s vozíky, opravdu jako v letadle, a servírují nám kuře s rýží. Koleje urputně uhýbají vlevo a vpravo. Vidlička se netrefuje na talíř natož do úst. Rozesmívá mne to. Rýže je úplně všude. Pohled dozadu do vagónu na spolucestující vydržím jen vteřinku, pak už jen slzím a svíjím se v křečích smíchu. Welcome to Bolivia!
Za okny ubíhá zemědělská i divoká krajina, obrovská blátivá řeka naznačuje blízkost And.

Santa Cruz.
Mám tu rande - "na jedno" s místním borcem, jehož jsem nakontaktoval pomocí Coachsurfingu. Třeba poradí, jak na koupi auta. Třeba se dozvím spoustu dalších zajímavých věcí.
Nepřišel.
Zato se mi ozval na vzkaz na Hedvábné ztezce čech Leon, jenž právě absolvuje kurz španělštiny v La Paz. Musím se na něj podívat, a taky se ukázat jemu. To by mohl být skutečný partner, jehož potřebuji!

Ulice města jsou velmi barvité.

Den ve městě využívám k získání jakési datové SIM karty, kterou rozchodíme po obrovském úsilí s ochotným chlapíkem v kamenné poboččce jednoho z operátorů. Třeba se na Altiplanu, náhorní plošině ve 4000 nadmořských, kde bych rád lítal, bude hodit.

Odpoledne jsem již usazen v relativně pohodlném autobuse. Jsem tomu moc rád, neboť krásný kumulovatý den se rychle proměňuje v dusný bouřkový. Vše budu pohodlně pozorovat z okna, které se dá i otevřít, žádný nesmyslný luxus, žádné vymražování cestujících klimatizací na max. Mám nachystaný i spacák, těším se na stoupání do And, kde to bude chladit samo.
Tak ať už jedem! Všichni se tu paříme, i místňáci vzdychají. Ještě busem proleze třetí prodavač pirohů a limonád, a pak ještě pátý a ještě jeden a ještě a pak ještě devátý. A pak ještě celou uličku projde slepý žebrák, má obrovskou úspěšnost, snad 90%. Konečně se rozjíždíme.
A ještě jeden prodavač, a druhý, asi vystoupí někde cestou. A ještě jeden žebrák, ne, to je kontrolor nástupního lístku, ten ovšem nemám, jediný nevím že bych měl. Nevadí, autobus zastaví, prodají mi lístek a KONEČNĚ jedem.
Autobus se pomalu prodírá ulicemi, potrubuje jako ostatní. Asi po dvaceti minutách jízdy poznávám koleje a bránu autobusáku...
To snad není možné, MY SE VRACÍME! Na tvářích cestujících čtu nedobrou zprávu, některé ženy se tváří tragicky. BLOKÁDA! dozvídám se. Proč? To nikdo neví, to je jedno. Stávkuje se tu běžně. Do LaPaz se nikdo nedostane třeba několik dní.
Bouře na nebi se konečně spouští do obrovského lijáku. Autobus zastavuje mimo nástupiště, batožiny se válí v bahně, lidi je popadají a snaží se uniknout z průtrže. Všichni najdenou, z mnoha autobusů, křižujíc se vzájemně.
V hale je mnohonásobně více lidí než před hodinou. Zmatek, hluk, různí prodavači stále vykřikují své zboží. Sympatičtí sousedé z autobusu, paní v klasickém kloboučku a v červenozlaté obrovsky nabírané sukni apaticky usedají na lavici. Jen na sebe mávneme.
Kupodivu dostávám bezproblémově zpět peníze za lístek. Nikoliv ovšem ten nástupní, nástup jsem si přece odbyl.
Co teď? Zkouším metodu mapy. Ne, na informacích ne, tam je baba úplně tupá. Nějakých borců se ptám na místo blokády a ukazujeme si na mapě. Zabírá to! Dodávají jen tak mimochodem, že do Cochamamby se dá jet jakousi starou horskou silnicí. Cochamambu mám na trase a aspoň se tam poohlídnu po nějakých autobazarech. A kdo tam jede? ptám se. Třeba tihle, ukazují na jednoho z vykřikujících prodavačů.
Aha! Náhle mi dochází že "různí prodavači" pokřikující v hale jsou agenti jednotlivých dopravců doplňujících autobusy. Do posledního místa, pokud možno. Zatímco autobus by podle řádu měl už dávno být na cestě. A ještě něco asi: agenti slouží jako informační servis pro negramotné.
Můj agent mne popadne za rukáv a někam mne vleče. Cestou v davu mu strčím peníze, vrátí mi elegantně přes tlačenici, zatímco přeskakujeme čerstvé kaluže. Nový autobus stojí v třetí řadě od nástupiště, jde zjevně o improvizované spoje. Vše funguje, prodavači občerstvení elegantně pobíhají v odjíždejících autobusech. A mi funguje původní nástupní lístek. Paráda.
Dokonce pomocí nové SIMky cestou píšu Leonovi mail. Později se dozvídám, že jsem na tom dobře ve srovnání s jeho brazilským kámošem který se svými spolucestujícími kvůli blokádě pochodoval 15km.

Jen je mi líto, že pro tmu nebudu moci pozorovat nástup do hor. Jakmile ale vyjíždíme do prvního předhůří, vysjasňuje se, je úplněk. Pozoruji rozeklaná údolí kterými si to pěkně valíme.
Řidič je docela drsňák a nedbá děr. Po jednom z tupých otřesů ale nečekaně zastavuje. Nebyla to díra v cestě ale protijedoucí auto. Vybíháme ven, v příkopě je zaseklá camioneta (pickup), my přišli jen o kus blatníku. Toho co nad ním sedím. Kymácíme s nešťastným autem a snažíme se jej dostat na cestu.
Kolem je ticho, absolutní klid. V intenzivním úplňkovém světle září bodliny obrovských kaktusů trčících z tmavého křovinatého porostu. Zvláštně, příjemně vonící suchý vzduch.
Lidé postávající na cestě jsou v tom světle nějací divní. Celé je to nějaké nepozemské. Pak mi dochází co to je: Měsíc je zcela v nadhlavníku, jak to doma nezažiješ. Každý má pod sebou absolutně černý stín, asi jako podstavec pod figurínou.
Jen si to představte: Kaktusy, mezi nima se vine stříbřitá cesta posetá bezednýma děrama, nad každou se vznáší postava, ticho, zvláštní vůně...

Jízda pokračuje, stoupáme do hor. Místy je cesta opravdu bědná, řidič couvá, znovu se rozjíždí, napotřetí to dá.
Svítá. Jedeme v konvoji asi šesti autobusů.

Sedlo v 3700m.

Za sedlem je již asfaltka. Normální den v Bolívii.

Mraky okraje Altiplana.
Hory i lidé, vše mi připadá spíše jako někde v Ásii.