Cochamamba se nachází v obrovském kotli, s vlastním klimatem. Jeho dno je v příjemných a v Bolívii vzácných 2500. Zpočátku se mi město zdá zaprášené a blátivé, později v něm nacházím docela výstavné čtvrti. Na stěnách tohoto kotle by se dalo dobře lítat, chybí mi k tomu lítací kámoš. Samotný bych se do čtyř a půl tisícových hor nepouštěl. Dalším problémem by mohla být hustota osídlení na "dně kotle"

První den se jen tak procházím.

Třeba ty barevné autobusy. Staré Dodge a Fordy. To není parkoviště, prodírají se ulicema spolu s chodci. Úžasné, opět mám pocit Ásie.

V autobazarech jsou auta opět nesmyslně drahá. Ne tak šíleně jako ve Venezuele, ale pořád 2-3krát více než u nás.
Zjišťuji ale, že v tomto městě probíhá každou sobotu veliká burza. A to je zítra!
Zůstávám tedy a ráno se vydávám do čvrti, kde to vše probíhá od rána do večera pod širým nebem. Mimo jiné i na zašlé železniční trati.
(Letového počasí na stěnách "kotle" si raději nevšímejte, nemáte tam s kým odstartovat.)

Je to podívaná, procházím tisíce aut. U většiny posedává majitel nebo jej střídá soused. Namísto aby napsali cenu na sklo, doufají, že dotazujícího se zájemce takto spíše zachytí. Je to dřina. Ceny jsou i tu příšerné, technický stav ještě horší. Dali byste za strašlivě ojetou chrchlající Toyotu Corolu třeba 8000 US$ ? Pneu samozřejmě úplně sjeté. Vzpomínám, co znamenalo auto u nás za socialismu a pomalu mi dochází, že to nepůjde. Přesto si dělám fotodokumentaci se zvukovýma poznámkama.

Kdybych se odhodlal, stačí zalézt do některé z přilehlých garáží s nápisem AVOKADO a za půl hodiny bych mohl odjet jako nový majitel. Prodává se na plnou moc od původního majitele, takže se auto nemusí zdlouhavě přeregistrovávat.
Co by se pak dělo na hranicích se jen domýšlím, no, snad s nějakým úplatkem.. Ale prodat takové auto v jiném státě je prakticky nemožné...

Tenhle předchůdce Samuraje stojí "JEN" 3000 US$. Sice nemá funkční ruční brzdu, plachta střechy je ale z nového materiálu. Místy sice jen plandá, ale je to krasavec, vlastně veterán. A dokonce se podařilo jej i nastartovat. Což TADY není samozřejmostí. U některých aut to znamenalo, že si majitel šel půjčit baterii k sousedovi.

Tohodle metalízového broučka jsem fotil jen ze samé radosti nad ním.

A tohle jen pro dokreslení toho všeho tady.

Kus dál stál i Favorit v hrozném stavu.

Podle všeho, poslední naděje je koupit ojetinu v Chile. Jedu tam! Nejdříve se ale pojedu podívat na Leona do La Pazu.