Je pondělí 4h ráno, autobus s rozespalými Bolivijci a mnou zastavuje v Iquique. Příjemný vzduch, směs moře a pouště, lehký chládek. Řidič překvapuje neuvěřitelným pokynem: Kdo chce, může v autobuse dospat až do rána. Co v noci ve městě, že? Cestující překvapeni nejsou a zavrtí se jen v dekách.
Jakmile vysvitne, vyberu si pár peněz z bankomatu (těžko si zvykat na desetitisíce pesos) a vyrážím shánět nějaké autobazary. Taxikář jem s úsměvem mávne rukou směrem na tu správná čtvrť. V prudké stráni nad městem je opuštěná trať a ta je plná aut! Že by obří autobazar?
Ne. Brzy zjišťuji, že realita je jiná. Kvete tu obří business s japonskými auty. Transoceánské lodě sem chrlí tento japonský "odpad", stará trať, a nejen ta, slouží jako velkokapacitní sklad. Snad stovky firem a firmiček předělávají auta na levostranné řízení, vyměňují prasklá skla a opravují co třeba.
Vláda pomohla zřízením bezcelní zóny, firmy pak lifrují auta pod tlakem do zbytku kontinentu.
Pokud si tu normální člověk chce pořídit auto, vybere si podle značky jednu z těch firem, najde si auto a za tři týdny jej má upravené. Cena údajně velmi přijatelná, na jihoamerické poměry ovšem, pro nás stále vysoká. A ty 3 týdny jsou pro mne neskousnutelné. Dalším háčkem ja ta bezcelní zóna. Majitel nejenže s autem nevyjede jen tak do zahraničí, ale ani na většinu území Chile. Kousek na jih, snad 100km, je uvnitř Chile hranice, kterou bezcelní auta nesmí překročit.
Pro mne z toho plyne, že musím hledat normální autobazar, auta s místní, ne japonkou imatrikulací. Ne, takové tu nejsou. Nemají s japonskou konkurencí šanci. A ty přijatelné ceny z inzerátů, to jsou auta s pravostranným řízením, ty tady jesdit NESMÍ. Dále pak zjišťuji, že koupě na plnou moc "poder", jak jsem to viděl v Bolívii je nereálná. Takový blázen, který by riskoval s cizincem se jen tak nenajde. A cestou normální přeregistrace to zabere MINIMÁLNĚ 14 dní. A dále, absolutní většina aut je tu tax-free, takže stejně bych se při pokusu o opuštění země nevyhnul nejen platbě daně ale dalšímu papírovému řízení... Z kydů na internetu bych se v tom nezorientoval asi nikdy, tak jsem rád že jsem si tu zajel. Ale co teď?
Asi to vzdám.
Zkontroluji ještě ceny v autopůjčovnách...
Jsou tragické, cca 130 US$/den. To je nepreůstřelné!! Červená bedna s Mišpulínem čeká nedaleko odsud. Zbytečně.
Sedím zhrouceně na nábřeží, pozoruju inverzní vzduch nad mořem, vlny. Jdu se aspoň uvítat s Tichým oceánem. Doufám že na něm strávím ještě hodně času.


Chladné moře je velmi bohaté a tak je na co se dívat. I tady ve městě.

Hejno pelikánů jen taktak utíká před autem trhovce na nábřeží. Jednoho neopatrného lachtani popadli a po krutých hrátkách sežrali.

Už vím proč se tohle jmenuje "sea leon".


Pozoruji strmý břeh na obzoru..

Budu se muset poohlédnout, kde se v Chile lítají ty megasvahůvky...
Třeba je to tady, mihne se mi v paměti. Jó, vždyť na fotkách, na stovkovém přeletu, jenž jsem obdivoval před léty na XContestu, byly takovéhle paneláky...

Za hodinu už se seznamuju s prvními piloty v příjemném středisku na jižním konci města (www).
Ráno nevěřím, že v takovémhle hnusu se bude lítat. Šedivě zataženo. Ale prý čím ošklivěji, tím lépe. Za chvíli už valím městskou dopravou na startovačku a ošahávám si tento podivný terén ze vzduchu. Paráda!

Tak tady se děje ten automobilový boom. Je vidět i deposit aut na staré železniční trati:

A tamhle vzadu, nad náhorním předměstím, je druhý zdroj konjunktury tohodle pouštního města. Doly, měď, zlato, síra, minerály... Paneláky rostou jako po dešti, čtvrť bohatců s bazény.

Tracklog na XContestu: (42a)
Lítání se mi tu zamlouvá, zítra vystartuju dříve se musím zkusit probojovat proti větru na jih a něco uletět.

Ale to není pro dnešek všechno. Odpoledne se tu jezdí na cvičný pahrbek a do "mystic dunes", jedu taky! Musí se tu vykitovat pískem výš a pak vysvahovat, a pak se snad dá přeskočit na hlavní hřeben a večerně polítat.
No nazdar, zapoměl jsem vário. Jak se v těhle podmínkách mám vyškrábat nahoru?

Je to napínavé, ale jde to i bez vária, točím slabounkou ale čitelnou termiku nízko nad zemí. Paráda, nakonec z toho je jedno z nejkrásnějších lítání co jsem zažil.

Duny volně pohozené na svahu ukazují, kde je nejlepší svahové proudění, a kde se taky loupe docela silná termika. Tenhle výlet mi velice pomůže v následujících dnech, kdy to už takhle příjemné nebude.

Letět můžu jen pár km, dál už je letiště. Lítání PG a nomálního letištního provozu se tu ustálilo do docela slušné symbiózy. Nejen personál letiště ale i jiné státní orgány lítání akceptují či dokonce podporují. Úplně mne dojala dopravní značka s padákem, umístěná v serpentýnách na svahu přímo proti letišti. Občas se tu startuje z hlavní silnice přímo nad letiště. No, není vše úplně idylka, taky tu občas řeší incidenty. A hlavně, dálkové lety a starty ze zmíněné silnice se dají provádět pouze o víkendu a po oznámení seznamu pilotů.

Kluci se baví na písku, já si fotím, radost...


Je to tu pro mne fajn relax po tom marném trmácení se za autem. Tento PG útulek má snad jen jedinou chybu, že si pívo musíte nakoupit někde v supermarketu, holt podnikání v Chile není jednoduché a PG centrum není hospoda.

A taky se tu seznamuji s bezva piloty, Toma z Austrálie a akropilotem Danem z Rakouska. Ten nemá problém přistát na malém plácku flycentra hned za panelákama. My ostatní raději v dunách opodál.

Anebo poznávám svérázného Olivera Guenaye, který v Jižní Americe strávil dvacet let, a zkusil lítat kde se dá. Velice mne varoval před úmyslem lítat na Altiplanu. Zapamatoval jsem si: Altiplano je jako žena; najednou si vzpomene a odfoukne tě jako pápěří! Ochotně jsem mu přitakal že jsem crasy man, když zjistil, že tu mám vlekadlo. Poté co se ale seznámil s mými Saharskými lety, trochu zjihnul dojetím a vyprávěl mi o jeho letech kolem města Tata.
Od Filipa Maltryho, šéfa zdejšího flycentra jsem zjistil, že si taky opatřili vlekadlo. Neudělalo to ale na ně dobrý dojem (nebo snad nějaký průser?), a po pár, snad dvaceti startech toho nechali. Vlekadlo jsem druhý den našel zastrčené pod schody, takový rám s bubnem...

Další den se mi podaří probojovat přes závětří na poloostrov na jihu a tam pak překonat jakousi mix zónu, téměř nepřekonatelný rotor s hutným klesáním. Dlouhý a nepříjemný boj a slastný návrat. Chtěl jsem to na jihu protáhnout k letišti až do míst popisovaných instruktorem jako nejzazší bod. Ale když jsem právě tam viděl dva vojenské letouny kopírovat hranu, otočil jsem to dříve ;)

Tracklog na XContestu: (42c)