Z Chile jedu zpátky za Leonem, jsme domluveni na 6000vou horu Potosí.
Spěchám, abych aklimatizačně strávil co nejvíce času v LaPaz, což je něco pod 4000m. Čas využívám sháněním výbavy, třeba perfektní fleesové gatě mi chlapík z ulice ušil do druhého dne a za babku. A taky si znovu dávám aklimatizační vycházku do 4300 nad toto úžasné město. Obávám se, že první pobyt ve výšce je po týdnu u moře v Chile už tělem "zapomenut". Ale asi ne, cítím se velmi dobře, rozhodně líp než při prvním pobytu.

Takže jdeme na to!
Pořádná snídaně na ulici nahoře v Altu, místní dopravou na konečnou, cca 4300.

Na konečné se řidič nenechává dlouho ukecávat a za drobný obolus s náma zajede ještě pár kilometrů do hor. Jediný problém je v tom, že neví která cesta vede pod Potosí. A tak vůz předčasně opouštíme v krásných kopcích bokem našeho cíle.



Nádherné barevné jezero mne samozřejmě zlákalo ke koupeli. Nejsem si sice v té výšce jist, zda to se mnou nešlehne, ale já musim!

Voda voněla po síře.

V těch brevných kopcích žijí permoníci, kutají tam zinek, stříbro a kdoví co ještě...
A tady je máme. Přestávka.


Hned za lamí pasekou je registrační místo. Asi tak v 4700, dvě babky v silonkách a takových trepkách. Už nás vyhlížely. Deset bolívarů do kasičky a zápis do knihy. A hybajte, ať jste do tmy ve spacáku!

Musíme sice nepřirozeně moc dýchat, ale jde to.

Z důvodu hodně špatné předpovědi na pozítří, těžký déšť, a vzhledem k našemu dobrému stavu, se rozhodujem, že výstup zvládneme jen s jedním postupovým táborem. Je ve výšce 5200, u druhého refugia.

Doštracháme se tam až za soumraku a hned rozděláváme stany. Můj ultralight stan, který se tolik osvědčil v tropech proti komárům, teď obkládám kamením, aby do něj tolik nefučelo. Hrozná dřina cokoliv udělat. Leon bojuje s benzíňákem, jenž v té výšce, větru a s bolívijskou kvalitou paliva nefunguje jako obvykle. Hnusná nedovařená polívka jakou jsem už dlouho nejedl. Ale je teplá a přichází vhod. Chroupáme mrkev, ta je super.
Leon slibuje že v takové výšce stejně neusneme. Naštěstí neměl zcela pravdu, ale spánek vskutku za moc nestál. Co chvíli se budím, lapám po dechu, rozdýchávám a znovu usínám. A tak hnusné sny jsem už dlouho neměl.

Vstávám ve čtyři, Leon půjde až o dvě hodiny později, je mnohem rychlejší.
Je mi zle, na zvracení. Zabalit se, nasadit mačky, zrahrabat batoh někde ve skalách.
Kupodivu to vše rozchodím a tak stařeckým tempem s rozsvícenou čelovkou traverzuji stále výš a výš...
Přichází svítání. Ležím na boku, funím, a jsem rád že pod záminkou focení se chvíli nemusím hýbat.
Na opačné straně Altiplana ční do rozbřesku nádherná sopka. Asi Sajama, vzdálená cca 250km. Začíná KRÁSNÝ DEN.

Stoupám, pomalu se šinu mezi puklinami v ledovci.
Potkávám skupinku rakušanů s průvodcem na cestě dolů. Pozdrav z obou stran je bezhlasý, nejsem ani schopen se zeptat zda byli na vrcholu, či to jen vzdali.

Velmi mi pomáhá zkušenost ze závodního koloběhu, kde se pořádným vydechováním dal pěkně nahnat výkon. Hraji si s dechem. Občas se sesunu na zem, mikrospánek, úlek - abych tu neusnul natvrdo!
Vrcholový hřebínek, blíží se desátá, rovných 6000m. Posledních pár metrů nahoru nejdu, to se bez cepínů bojím, hřeben je fakt ostrý a sníh na slunci již ztrácí pevnost.

Přehodím si ruku na druhou stranu téhle ostré střechy a kochám se.
Tohle miluju! Nádherný rozhled.
A nejen to, kvůli tomuhle jsem sem taky lezl: Vyhodnotit podmínky pro létání tady ve výšce. A hned vidím že JO! Je patrný přechod mezi vlhkým východem a polopouštním charakterem Altoplana hned za tímto horským pásmem. Vítr prakticky žádný, termika dobrá. Ne že bych chtěl lítat přímo z tohodle kopce. Na to je příliš na hraně vlhkého tropického vzduchu z východu a dole jsou horská údolí, kde to může kdykoliv začít protahovat. Ale již pár kilometrů dál na západ, směrem k Titicaca ANO. A ve dni jako je dnes možná i tady, ale fyzická představa, vytáhnout tady padák a odstartovat, hmmm...

Leon je ještě někde pode mnou. Jdu dolů. Objevují se první termické mraky. Cestou si už jen dávat pozor na díry, hrozí bílá tma.

Potkáváme se radostně, ač bez dechu. Leon cestou zvracel, ale teď vpohodě vysmahne vrchol.

Úplně znaveni ale spokojení, se setkáváme na refugiu, kde jsme spali. Sbíháme dolů na lamí loučky, je tu pramenitá voda, dáme si dvacet.

Když mne nevzbudily ani lamy přeskakující mé tělo, je jasné že dále nepůjdeme, rozděláváme stany a spíme dalších 16hodin.
Namísto abychom se probudili čerství, jsme jen zombiové. Mne ze spacáku vyhání velmi řídká záležitost.

Takže jsme šťastni, když chytáme stopa kus dolů.


V La Paz už se sotva vleču, do autobusu mne Leon vyloženě nacpe.
Na hostelu pak spíme několik dní. Postel, záchod, postel. Léčím se kokovým čajem, který mi umožní se zvednout a doplazit se do města k bábě do krámku na výbornou (asi lamí?) polívku. Polívka mi dodá sílu se vrátit na zpět na hostel do postele.
Proboha, proč to ti horolezci dělají!?!