Poté co jsem upustil od shánění auta na vlekání, zkoušel jsem alespoň půjčit auto na pár dní z půjčovny.

Idea je tato:
Lítat na Altiplanu by mohlo být podle mne bezpečné zejména mimo okrajové části. Jak tropický východní okraj, tak pouštní západní jsou vlastně stacionárními frontami. Prohřátý vzduch Altiplana je minimálně o 20stupňů teplejší, než by odpovídalo standardní atmosféře ve výšce kolem 4000m, a to na obou stranách. A tak není divu, že již od rána jsou na těchto okrajích vidět cumulonimby. Nebývá to ale nijak moc divoké. Srážky často ani nedopadnou na zem, vypaří se cestou. Lidé pod zasněženýma sopkama na západě se ani nenamáhají shánět po deštnících, nesklízejí stánky. Maximálně na ně dopadne hrst zmrzlých krupek, nebo pár kapek.
To neplatí o La Paz, které je již zanořeno v okrajové zóně, navíc na vlhčím východě. Při dešťové předpovědi tu zůstávají stánky neotevřeny. Dámy se tu ovšem namísto deštníku často spokojí s obalením kloboučku igelitovým sáčkem.
Celá situace mi velice připomíná suchá stepní údolí v horách ruského Altaje. Podmínky na lítání tam jsou skvělé, přeháňková aktivita tam bývá také intenzivní. Namísto děsivých bouří se ale přeháňky, byť mohutné, vysněží na kopcích a nad údolím se klidně rozpadjí. Vůbec se mi nelíbilo lítání ruských pilotů pod těmito kongesty i cumulonimby, ale pamatuji se, že k žádnému průšvihu nedošlo.
Na Altiplanu by tedy stačílo lítat ve střední části a dávat si pozor: Jakmile se odpoledne rozjedou přeháňky i tam, samozřejmě včas dolů.
A jak do vzduchu? Chtělo by to najít nějaký malý vulkán tak do 5000m n.m. uprostřed plání.
Hledal jsem dlouho a našel! Ja Joya [čti la choja] je přesně to co jsem hledal.
Při severním proudění se dá letět směrem na solné pánve. To bude nejen krásné, ale slibuje to let z vlhčí do sušší oblasti (do oblasti kde jsou Andy/Altiplano nejširší), což je ráno i odpoledne výhodou. Zamiloval jsem se do toho kopce ještě dříve, než jsem jej uviděl na vlastní oči. Při detailním prohlížení na google maps jsem zajásal: a jsou tam cesty! Zjevně se tam kutá zlato nebo co. Takže pokud tě nezastřelí zlatokopové a pokud nedojde na Oliverova slova o marnivé ženě Altipláně, která tě sfoukne jako pápěří, mohlo by to být bezpečné a krásné líítání, dokonce i s možností vývozu na start!

Ale zpátky na zem. Informace z webu firmy AVIS, že by se v La Paz dalo půjčit 4x4 auto za 30 až 50 U$/den byly liché. Dvoudenní výlet na Ja Joju a na okraj solných pánví by přišel na 300 - 400 U$ i za miniaturní auto u té nejlokálnější společnosti. Děsné!
Z akce proto odstupuje i Tom z Austrálie, který se mezitím v La Paz objevil také.
A tak se nakonec domluvíme s Leonem, že si uděláme výlet místní dopravou za míň jak desetinové náklady, a se zvýšenou mírou romantiky.

Problémy jsou dva:
- Leon už nemá stání a po měsíci lelkování v La Paz potřebuje do nějaké pořádné přírody.
Takže mám jenom jeden jediný den, JEDINÝ LETOVÝ pokus, a to je v reálném počasí zatraceně málo.
A že bych se vydal do takového experimentu sám, v Bolívii a v těchto namořských výškách, to už by bylo silné kafe i na mě. (Co z toho že mám Spot, když na něj nemá kdo reagovat?)
- Druhý problém je, že se stále nemůžu zotavit z výstupu na Potosí. Jeden den odkladu jsem už využil, a tak ve středu večer, před dnen D musím smutně akci odpískat. Počkej, mírní mne Leon, zítra ráno to ještě přehodnoť.
Smutně pokývám hlavou a v zimničním záchvatu se zachruju do postele.
Ráno zázračně vyskakuji z postele a balím batoh, činnost, kterou bych ještě před pár hodinama nezvládl.
Jdeme na to!

Cesta je skutečně romantická. V Ouroro (hádejte podle čeho se tak jmenuje?) nacházíme nejen bezva žranici z ovčích žeber (nebo snad ze psa?), ale i maršrutku do La Joye. Dokud není úplně namačkaná, nejede se.

Připravujeme se na nejhorší. Očekávám hornickou kolonii z vlnitého plechu, což by odpovídalo mohutným geochemickým těžebním metodám patrným z google maps a později i z pohledu oknem kodrcající dodávky.
No, není to tak strašné, bahnitou cestou se šineme mezi nízkými chýšemi z nepálených cihel. A hlavně, lidi v autě jsou docela milí. Úplně vyjevení jsme v cíli cesty. Náměstíčko jak vymalované. Krásný parčík s altánkem, kostelík. Tady zůstaneme! Aspoň o nás budu všichni vědět, ráno po nás zlatokopové nebudou střílet, nýbrž budou zvědaví na lítání padáku.

Tak jsme taky učinili a tak zahájili večerní představení.
Nejdříve se za náma příjdou podívat děti.

Postupem času se v altánku u našich spacáků vystřídá celá mládež a také mnoho dospělců. Mnoho nabídek na nocleh, nám je tady však dobře, můžu také pozorovat počasí.
Cítíme se tu velmi příjemně.
Večerní vítr se k ránu uklidňuje. Souvisí snad s večerními přeháňkami, ale spíše si myslím že jde o nasouvání chladného vzduchu z volného prostoru na pláň při absenci slunečního ohřívání.
Něco takového každodenně naznačoval i model větru na Meteoblue, večerní zesílení přes západní okraj.

Ráno vyrazíme jakmile vyjde slunce. Kdoví jak dlouho mi to v plné polní nahoru potrvá, plus přípravy na nevyzkoušeném startovišti. Kromě toho, vždycky je lepší pozorovat dvě hodiny počasí, než startovat na poslední chvíli a ve spěchu.

Mraky ale naznačují velkou vlhkost a instabilitu, prostě hnus. A pak přichází rozsáhlá ranní přeháňka a já velím k ústupu.
Byla to zásadní chyba. Přeháňka nebyla tak velká a tak za hodinku a půl vyrážíme znovu, jenže pozdě.
Šplháme, pozorujeme zlatokopy a dáváme si pozor, abychom se nepropadli do některé štoly, hora je úplně provrtaná.

Na startu to není jednoduché. Kamení, bezoplety, rotůrek na cestě.
Loučím se s Leonem, s jehož intenzivní pomocí nakonec odstartuju.


Vcelku bez potíží se dostávám pod základnu, kdesi nad 5000m. Nedotáčím ale, a rozhlížím se po kraji. Pohled mne moc nepotěšil. Je pozdě. Ze všech stran se rozvíjejí přeháňky. Ještě před půl hodinou jsem si dělal šanci na 2-3hodinový let na jihozápad, Teď vidím přeháňku i tam.

Takže dolů. Zaletím na výpadovku z La Joya, tak ještě chytím Leona a pojedeme spolu (na žebra v Ouroro).

Jenže přeháňka na východě, vlastně už menší bouřka roste tak, že to pociťuju i ve vzduchu. Voda v jezeře je už zčeřená, utíkám na druhou stranu za horu.

20 minut po přistání jde taková hůlava, že si nestačím držet věci, vyfoukává mi je i z batohu.

Tracklog na XContestu:
let(44)

Pochoduji krásnou kaktusovou krajinou, vzpomínám na svou mámu, která doma oslavuje svoje narozeniny.



Druhý den, to již cestou do Peru, pozoruji daleko pěknější den.
9h.
11h.
A pak cestou... Na druhém snímku jsou dust devily. To je již v oblasti sopek na západě.