Pouť za červenou bednou vrcholí.
Po prvním pokusu o lítání na Altiplanu sjíždím z And dolů k moři do Chilské Ariky.
Není to tentokrát jednoduché, cesta se protahuje na dva dni, neboť v sobotu avizované autobusy nejedou. Marně na některý z nich čekáme i s dalšími místňáky na křižovatce. Docela trnu nad mamkou, která celý den postává na větru i s děckem v barevné ošatce na zádech.
Nakonec je jasné proč: do bohatého Chile se jezdí na nákupy a za prací v neděli, v pondělí ráno pak vyrážejí přímo z autobusu do Iquique, jako já před 14 dny.

V Arice místo noclehu nacházím ještě v noci velmi levný taxík, hledající posledního do party, takže do nedaleké Peruánské Tacny, kde bedna s Mišpulínem čeká, dorážím rychle.
Jsem v naději, že se pak spojím s Norským pilotem Erlingem, na nějž mne upozornil Dan - akropilot z Rakouska. Snad se ještě nakonec budeme vlekat na Altoplanu a dál v Peru. Erling si totiž v Peru opatřil starou Ladovku, jež by se na vlekání hodila. Popisoval mi na skypu, jak bravurdně zvládala hrubé cesty na Atakamě. Nyní se s ní vrací na sever.

Tacna je město ležící v pobřežní poušti, řekl bych doslova uprostřed ničeho. Leží mezi protáhlými hřebeny-dunami. Na druhém snímku je předměstí. Poněkud depresivní

Cumulonimby z okraje Altoplána vykukují každodenně na východě ze zaprášeného vzduchu. Tady ale nezaprší NIKDY.

Vůbec nechápu z čeho toto město prosperuje, ale uvnitř je překvapivě hezké. V typicky americké pravoúhlé síti ulic objevuji krásné parčíky, přímo arboreta, náměstíčka, sochy,

...a poštu, se kterou si už skoro půl roku dopisuju a telefonuju z nejnemožnějších končin: jen proboha ať tu bednu neposílají zpátky!
Poté co úřednice nad počítačem kroutily hlavou, že takováto zásilka vůbec neexistuje, nacházím i pana Chaviera, úředníka, který mi na dálku pomáhal. Aspoň v to doufám. Teď tady telefonuje a já se třesu, zda je bedna alespoň na tomto kontinentu.

Dotelefonuje, chvíli na mně hledí a pak si vzpomene. Udělá takový divný obličej, jakože není vše vpořádku. Je mi jasné, že tu bedna je, a taky že to teď nebude snadné.
Přijď zítra v 8h.
A tak mi začíná období, kdy chodím denně na poštu jako do zaměstnání.
Počkej hodinu, pak dvě, pak maňána - zítra.

Mezitím se procházím po městě,

a třeba ochutnávám zdejší kuchyni. Sedneš si na bobek k bábě s varnami pod dekami. Kopeček rýže, kus kukuřice s obrovskými semeny, kousek nějakého masa. V mističče tekutá pikantní směs; podejte mi také prosím ozve se soused sedící na prkýnku vedle.
Anebo tuhle poněkud nechutnou kaši z neznámé mi zelené plodiny. Hrách to nebyl. Nakonec jsem ji ale zblajznul celou.
Hned vedle trhovec prodává tak podivné plodiny, že vůbec nechápu. Nejvíce se mi zdá jasný lišejník (v popředí), ale kdo ho jí?..


V úterý na poštu dojiždí celník. A tak sedím v obrovské frontě na potupné otevírání balíků. Celník je sice sympaťák a mluví anglicky, nicméně mi chce vyměřit 600 US$ jako daň za mé doručené zavazadlo.
Kůů...! Že zaplatím poště jednu či dvě tisícovky (Kč) jako skladné, s tím ochotně počítám ale tohle!?

Středa je poslední den na dojednání, od čtvrtka je zavřeno, začínají se Velikonoce.
Nakonec, po celodenním papírování a telefonování někam to dost setřepeme. Daň mám zaplatit v bance. Všechny banky jsou totálně přeplněné, asi jako den před měnou. Vystojím frontu, už je tma. Na poště zbývá poslední úkon: několik lidí asi dvě hodiny řeší jak spočítat skladné. Asi hodinu po zavíračce pošty mne hlídač pouští zadním východem i s bednu ven.
Tak.


Než se Erlink vrátí z nějaké výpravy a bude opět na drátě, řeším přes internet spoustu věcí. Například platím daň z příjmu z dob, kdy se ještě chodíval do práce. Jó to je dávno.
Anebo zjišťuji, že mi už půl roku nefunguje automatické inkaso na splácení kreditní karty. K radosti příslušné banky, jež si ráda naúčtuje pořádný úrok.

Dva dny to vypadá, že obrátím svou cestu na jih do Santiága a pak na Velikonoční ostrov, kde bych pomáhal s opravami poškozené české jachty Lavínie, odtud bych pak pokračoval do Austrálie. Díky radioamatérské síti se daří předávat emaily. Nakonec ale z celé akce sejde.

Velikonoce slavím fantastickou vepřovou žranicí na ulici. Nejdříve zjišťuji, že oblíbené stánky i restaurace jsou zavřené. S kručícím žaludkem vyrážím do města a naštěstí nacházím na okraji jakési tržnice soutavu stánků s vepřovými výpečky. Mísa plná vynikající pečínky.

Ještě láhev píva a jít se vyspat :)
Tenhle relax se po namáhavých týdnech v Andách docela hodí.

Erlink mě nepotěšil. Zpět na pláně v Bolívii už nechce, lítání PG v Nazce prý je zakázáno, logicky, vždyť tam kvete turist byznys s neustálými vyhlídkovými lety nad obrazce, a do pouště za Tacnou, kam jsem jej lákal, taky nechce. Zbývající terény jsou už víceméně horské a asi nemá smysl tam zkoušet vlekat. Takže padla poslední Mišpulínova šance v Jižní Americe. Hmm, smutné.
Nakonec vyhodnotím celou řadu okolností, jako "Darien gap", tedy neprůjezdnou panamskou šíji (tu bych sice uměl překonat, pěšmo a na lodích, ale jen s jediným člověkem a tím je Patrik, jenž ovšem byl mezitím v Česku vykraden a přišel mj. o pas), a potom šílená cena za další poštu s bednou, a taky pokročilý čas, jaro volající mne na severní polokouli, a tak se rozhoduji pro vyjímečný letecký skok i s Mišpulínem na Floridu. Pokusím se to načasovat tak, abych se tam dostal na vlekací závody, kde dám dohromady a otestuji Mišpulína s dalším autem (v USA už nečekám problémy se sehnáním auta jako tady) a kde se snad seznámím s aktivními místními piloty. Zbude mi už "jen" standardní problém, sehnat na vlekání partnera.

S Erlingem se domluvíme, že mi s bednou pomůže kus cesty k Limě a já s ní vyrážím autobusem do Puna. Jak jsem to měl prefíkaně vymyšlené, když jsem si sehnal hostel přímo u autobusáku. A jak mne převezli, když jsem zjistil, že do Puna jezdí autobusy z opačné strany města.

Cestou sleduji poušť, kde jsem chtěl zahájit vlekání s Erlingem.
Poušť je příšerná, šedá a prašná (dobré znamení, nevanou tu asi silné větry), dust devily (tj.termika) jsou, ale nijak hrozivé. Kousek za městem je vrtulníková základna, což by asi trošku vadilo ;) a zkrátilo případné XC lety. Ale trasa kolem cesty by se jinak dala, pár desítek kilometrů by tu letět šlo. No, teď už jen to BY.

Jen výjimečné oázy v řečištích z And jež jsou schovány v oparu. Místama tu suší jakousi mrkev či co.

A potom již jen stoupáme a stoupáme, přes mraky, až do sedla ve 4600m.