Bedna mi slibuje že na mně počká na nádraží v Punu a já pokračuji kolem Titicaca za kamarády do Copacabany. Kluci rakouští si tu už včera zalítali. Dnes to podle přeháněk moc nevypadá.
Znovu překračuji bolívijskou hranici. Potkávám tu partičku francouzů na kolech. Jedou ze Santiaga de Chile do Limy. Předtím putovali Ásií, z Limy poletí do Madridu a pak po svých domů.

A je tu všude spousta turistů, třeba brebentící japonky v mém autobuse. Turismem to tu žije. Na jezeře se houpají hrozné napodobeniny známých slámových člunů, kus dál se houpe něco příšerného, to má být snad něco jako "plovoucí ostrov". Už abychom odsud byli pryč!

No, den tu přežiju. Potřebuji novou aklimatizaci.

Lítání tu, to je jen jakési svahování na bríze, jsme na poloostrově. Nám zrovna ani nefouká, sletík. To ani nestojí za tracklog.

Erlink je ten se založenýma rukama uprostřed. A jeho úžasné auto "Ladina", tu jsem zapoměl vyfotit, zas až příště.
-------------------------------------------------------
Nazítří zdviháme kotvu, hurá.
S Erlingem budeme pokračovat dál spolu, směr Cusko. Kluci rakouští pojedou autobusem, budou určitě rychlejší, my je dojedeme. Kousek od Copacabany je hranice do Peru, po 100km naložíme v Punu červenou bednu. Jak prosté.


Ladina je opravdu úžasný stroj. Základní pravidlo je odstraňovat jen nejnutnější poruchy, neboť po jakékoliv opravě se vždy objeví porucha nová.
V téhle nadmořské výšce špatně startují a kouří kdejaká auta, a tak ji velice chválíme za rozjezd. Ona však má nedobrou náladu a jede jen na tři válce. Takhle ne, musíme aspoň vyčistit svíčky, když už neznáme pravou příčinu. Ta je snad někde v rozdělovači. Erling kupodivu nemá ani klíč na svíčky a ani v přilehlých obchůdcích nemají ten správný. Vyčistíme aspoň ty co se dají vymontovat obyčejným klíčem. Pomáhá to, a my se slavnostně v oblacích dýmu vydáváme na poslední etapu její mnohatísíckilometrové okružní jízdě Jižní Amerikou (Peru-Chile-Argentina-Bolivie) zpět do její domovské země.
Dojatě vzpomínám Ferdinanda a jeho poruchy...

Je optimistické slunné ráno a po 7km dobrodružné jízdy jsme na hranici. Žádný průjezd Ladiny hranicema nebyl hladký, tohle bude poslední, jsme zvědavi co bude. Bolívijci si vymysleli jen jakýsi blíže nevysvětlený poplatek v cca 200Kč výši. Pohoda. Na Peruánské straně už máme razítka od imigračních, už jen papír od Ladiny. Úředník tvrdí že se auto musí vrátit přes stejný přechod, tedy přes Tacnu. Vyloučeno! Nejen že tam Erling nechce (snad že jeho kamarádka ze zábavy v Tacně není tak úplně hodná..?) ale Ladina by se musela vrátit oklikou do Chile, sešup 4500m dolů do pouští a pak se zase do velehor vyškrábat, to by ani nedala!
A tak jsme tu uvízli. Erling to později vyhodnotil jako nejhorší případ. Jsem rád že se této vrcholné zábavy mohu zůčastnit.

Mezi hranicema je pěkný kostelík, u něj se tedy utáboříme a odsud občas vyrážíme k 200m vzdálené Peruánské celnici. Pozorujeme čilý ruch nákladních biciklů převážejících ohromné stohy vajec nebo kokakoly. Ale i my jsme předmětem pozornosti. Bolívijci i peruánci na první pohled vidí, že Ladina není jen tak něco a zajímají se zač by byla. A tak se v ní co chvíli projíždějí (snímek nahoře). Ladina se tak udržuje na teplotě, což je dobře, neboť startuje jako nová. Nejvážnějším zájemcem je bolívijský celník. To je slibné, ten určitě nebude mít problém s tím jak dostat peruánské auto do bolivijské državy. Cena je usmlouvána na 900USD. Zatímco celník odjíždí do města pro hotovost a advokáta, my si uvaříme ze zbylých zásob oběd, Vyklízíme a loučíme se s Ladinou. Erling zjevně dojatě. Já trochu zklamaně.

Celník s vrací a tvrdí že nesehnal víc jak 800$. To je špatné. Nejde o to že Erlingovi docházejí peníze a že do Ladiny investoval 1300$ a mnohé opravy. Je zřejmé, že celníkovi došlo že jsme v pasti a že přesto že už si plácli, započal hru na vydíranou. Erling pění, mi je jasné že k prodeji nedojde. A taky že ne, když po další hodině celník vyslovil číslovku 700, musel jsem Erlinga odtáhnout pryč.

Jsou tu ale ještě další zájemci. Peruánec domluvený na pátou a pak solidní starý pán z Bolívijské strany...
Mezitím vedeme souběžné občasná jednání s Peruánskou celnicí. Dvacetidolarovka byla urážkou majestátu hlavního despoty. Pochopili jsme, že by si představoval tak jednonásobek ceny našeho auta. Jeden celník, nižšího postavení, neboť obsluhuje ručně řetězové uzávěry je nám ale nakloněn a naznačuje, že dojde ke střídání stráží. Jenže jaksi není schopen říci v kolik hodin. Je už tma a my už po několikáté obracíme Ladinu od řetězu zpět ke kostelíku.
Máme už náhradní variantu, objedeme Titicaca po východní straně, tam je sice jen terénní cesta, pár set kilometrů, zato to bude dobrodružství. Není sice jasné jestli tamní celnici překonáme ale to se uvidí.

Partička bolívijských hraničních policistů, kteří s náma celý den klábosí, nám radí kde je černá cesta přes hranici do Peru tady kousek odsud. To by šlo! Pasy máme ok, razítka jak má být a auto, jakmile se octne v Peru bude taky ok, neboť je tam doma.
Dáme ještě poslední pokus na oficiální čáře a pak deme na to.
Uff! Despota byl opravdu vystřídán, ani ne deset minut, jeden krátký telefonát na celnici v Tacně, a jede se! Hurááá.

Ladina ale tak nadšená není. Kucká, poskakuje, netáhne. Do toho začne pršet. Světla pouze dálková nebo žádná. Zjevně oslňujeme protijedoucí tak, že se to nedá. Nedá se ale ani nikde zastavit. Ledový déšť způsobuje zapaření skel, topení nefunguje. A tak Erlingovi neustále otírám sklo, on sám i své brýle, občas zajíždíme do příkopy, tam cloumáme s rozdělovačem a snažíme se jej osušit. V dešti samozřejmě. Pak dlouhé napjaté startování, naštěstí baterka je nová, tuberkulózní zvuky z motoru, konečně naskauje, další 3 kilometry jízdy hrůzy, a znovu. Konečně malé městečko, nacházíme i levný hotelík, trochu se opijem a jdeme spát do vymrzlého pokoje.
Ráno svítí sluníčko, nacházíme bezva opraváře, pozorujeme cvrkot na ulici. Pohoda.

Vyčístí svíčky, nastaví předstih na tuhle nadmořskou výšku, prohlédne rozdělovač. Je vpořádku! Marně přesvědčuji Ladinu, aby vyjevila skrytou vadu. Jede jako najatá..

Cestou zastavujeme u rybářů, kteří si svépomocně vyrábějí lana. Moc pěkné.

A opět se středem pozornosti stává Ladina, rybář bude za týden v Cuscu, tam prý Ladinu koupí. Její cena vzrostla. Výměna kontaktu, jede se dál.

V Punu naložíme bednu a jdeme shánět novou vysokonapěťovou kabeláž. Při proměřování délek najednou zůstává Erlingovi v ruce faja s vydroleným jádrem kabelu. Jupííí, máme to!!! Byl to nový kabel který mu vyrobil "šikovný" argentinec. Oprava je dílem okamžiku, z Ladiny je opět lvice!