Další letiště si vybíráme dle Davidových Prenticových zkušeností - v městečku Leakey. Už to není v rovinách, ale na hraně rozsáhlé náhorní plošiny lemující východní okraj Cordiller. Hned ráno ta nalézáme další sympaťáky, piloty malých letadel ale i rogalistu Sama.

Tohle letiště je stará rogalistická základna.
Brzy ale překvapeně zjišťujeme, že také cvičné letiště malých vojenských letounů. Ty zde nalétávají jednou, dvakrát denně na přistání ale nikdy nepřistanou. To je nepříjemné, neboť se objevují znenadání za zády v malé výšce. Musíme být na pozoru. Co je ale horší, vítr začíná nepříjemně sílit. Myslel jsem, pole meteo modelů, že silný vítr bude až zítra a vyřadí nás tak na dva dny.
Nakonec to ale přeci jen zkoušíme. Moc optimismu ale nemám, nic neukazuje na dobrou termiku. Ptáci svahují nízko nad skalami, žádný nekrouží nad ůdolím...

Ve vzduchu se bohužel potvrzují mé pocity ze země. Je to termicky mrtvé, vítr je přitom čím dál silnější. A ještě k tomu se ukazuje krajina po větru jako velmi nepříjemná. Spleť roklí skalnaté území je zarostlé jakousi buší. Taky jsme se tu doslechli historku o Davidovi, který se po vyhnití z těch roklin dva dny prokousával zpět.
Nedaří se a velmi váhám zda se dále pokoušet o start.

Nakonec to ještě jednou zkusím, což vynáší poznatek - vzdušný průzkum - a to, že ve vyschlém řečišti je nádherná tůň s průzračnou pramenitou vodou. Tak je z toho nejkrásnější koupačka jako v akváriu. Vedro je na padnutí, to přišlo vhod. Taky se dozvídáme ře ty řady mrtvých stromů na stráni za náma jsou důsledkem extrémního sucha tuto zimu.
Jedeme dál...

Na noc si nalézáme vyjímečný kousek divočiny. Dále od říčky je to již řádně suché.