Ranní sraz se Stacym dopadne výborně. Jedeme Kremešem na nejvyšší start v Utahu, na horu Edna. Stacy říká "moje hora". Je totiž místním hledačem nových startů a vůbec regionálním PG guru. Taky jako jediný vlastní klíč od závory v horní čtvrtině kopce. A kopec je to pořádný, Kremeš má co dělat aby se tam vyhrabal.
Stacy je suprový chlapík, okmžitě jsme kamarádi. Takovéhle blázny miluju, kvůli takovým má smysl cestovat!

Vrcholky jsou celé bílé, jaklo by ojínělé. Jsou to ale tyhle kvítky. Jak vidím tuhle fotku, cítím ihned nádhernou a intenzivní vůni.
Tož jdeme na to.

Mám kliku a nastupuji rovnou do pěkného až sedmičkového a voňavého stoupáku, brzy jsem v 4600m. Ne jako včera. Krása.

Tyhle hory jsou zlatonosné, jsou tu i doly.
V dálce na zípadě je vidět solné jezero v poušti.
Na severovýchodě je vidět údolí Richfieldu, je to směr na Salt Lake City.

Abych se dostal k Riechfieldu, musím buďto po horách, anebo přeskočit hluboký kaňon a přehoupnout se přes nižší kopce přehrazující údolí. Volím druhou cestu, už proto, že na horách dlouho nepotkávám žádný další použitelný stoupák.

Stacy mezitím přistává na svém kopci a sváží Kremeše do Riechfieldu.


Uprostřed těch nízkých kopců je malý vulkán, to je poslední šance na termiku. Pak už snad jen na závětrné straně nějaký zázrak. Vulkán nedal skoro nic, jdu na přistání v malé poušti v závětři. Fouká nepatrně, takže to problém není. Jen si vybavuji, že včera právě tady někde byl ten obří dust devil. Dávím si bacha. Vytahuju nohy z fusaku a směruju se na přistání do ne příliš příjemnéko keříkového a kamenitého terénu. A v tom: pip-pip..
Točím, točím, snažím se, až to zesílí na 5 a pak na příjemných laminárních až 8m/s. Tak příjemných, že u toho můžu povídat se Stacym po rádiu. Za chvíli jsem v 5000, no paráda, jsem zase ve hře!! Pohled na monumentální Monroe, je z té výšky docela maličký :)

A pak předvčerejší start, opět z příjemné výšky, i když to tu zase trošičku cloumá.

Přlítávám na jihovýchodní stranu údolí a pokouším se hledat stoupáky na poměrně nízkém pouštním hřebeni, jenž se táhne desítky kilometrů mým směrem. Chvílema jsem velmi nízko, chvílema se vracím nad 3 tisíce.
Pozoruji barevná pole, barvy pouště... United Colors of Utah!

Na konci údolí to hodně profukuje, a tak se odtud vracím směrem k Richfieldu, kde na mne čeká Kremeš. Pokud tam doletím bude to tak 150km. Kromě toho doprava zpět bude velmi obtížná, jako ostatně všude v USA. V každém případě je to nádhera, jedno z nejkrásnějších lítání v mém životě.

Nedoletěl jsem, nevadí, i tak je to nejdelěí můj let v USA. Městečko se jmenuje Salina. Nejezdí tu ale ani šalina ani autobus ani vlak. Vypiju sto litrů pepsi, napíšu si cedulku a jdu na nekonečného stopa. Jaké je ale moje překvapení, když mi zastavuje druhé auto! A ještě větší, když se mne mladík zeptá, ty jsi Vlasta?
To Stacy. Nejen že si zapamatoval moji webpage, ale i sledoval Spot, a jakmile objevil moji pozici, zavolal kamarádovi který v tu dobu jezdí z práce aby se po mne poohlédl.
No to je mi ale parádní den. Ještě se se Stacym poradujeme z dnešního dne, jen krátce, on zítra valí do Oregonu jako komisař PG závodů. Nakonec ještě potkávám docela pěknou dívku, tady veliká vzácnost, její kamarádky jsou již typičtějši.

No, krásný den, když se daří tak se daří!

Tracklog na XContestu: Let(56)