Cesta k pobřeží vede přes Death valey. Dolů až na dno.

Je ráno, na jeho dně čeká mne a unaveného Kremeše jen snesitelných 41 stupňů.
A taky "hořticový kaňon".

A parádní parní traktor z dob těžby soli.

A opět větrná eroze, to mne fascinuje.

A rychle a přitom pomaličku zase nahoru, abych neuvařil Kremeše! Jeho chladič je plný kamene, nedá se na něj spoléhat.


Jak se blížím k pobřeží, objevují se první kumulky a taky lentilky.
Owens valey. Na lítání není ani pomyšlení :(( Jednak není čas, a taky se mi nepodařilo se napojit na žádné místňáky. Sám tady lítat, to by bylo hodně dlouhé pozorování než bych se do něčeho pustil. Asi jako na Altiplanu. A taky se mi zdá že trošičku moc fouká.

Škoda přeškoda, na tak zásadním místě, jenom projíždět...

Nocuji v tajemném lese.

Stromy jsou tu poněkud přerostlé, bez srovnávacího předmětu nejdou vyfotit. Vlastně vůbec nejdou vyfotit. Sekvoje. Přepadá mne úžas. To jsou sloupy tisíciletí! Takový silný pocit úcty a velikosti jsem zažil jedině u Barcelonské nové katedrály. Znovu beru foťák do ruky a znovu jej zas zastrkuji: to nejde.

Malá veverka a opodál padlý mastodont. Připomíná mi to Mládkovu obrácenou perspektivu. Objekty v pozadí jsou čím dál větší, ty v popředí docela maličké :)


Sjíždím dolů ze Siery Nevady. Krajina se opět mění, tady je zlatá impresionistická.

Na žaludech tu hodují veverky, ...s podivně sebevražednými sklony. Na nich zase hodují početní dravci.

Dole je zase vedro ke čtyřicítce. Myslel jsem si že tady na pobřeží bude trochu pčíjemnější klima. Asi ten studený Kalifornský proud nebude zas tak studený a nestačí to tu uchladit.
Sady, vinice, závlahy, naftová pole.


Ještě malé pobřežní pásmo, ne větší než mezi Lijakem a Terstem. A jaké překvapení: Příbřežní inverze, teplota vzduchu padá na několika kilometrech ze 40ti na 20 stupňů!

Zrcadlový odraz Limy se studeným Humboldtovým proudem. Tatáž mlha, totéž sousedství s vyprahlými pouštěmi. Je jasné že moře bude velmi studené. Taky že jo. Bez neoprénu tu do vody nikdo nevleze. A na procházku jen ve svetru.