Na moři se pořád něco děje.
Očekával jsem spíše jednotvárné bezčasí, zvláštní stav, kdy člověk vnímá jen krátkodobé periody vacht - hlídek v kokpitu, lovení zpráv o počasí v rádiu, střídání se v kuchyni. Kolik dní je na plavbě však nevnímá, na to je lodní deník.
Díky nekonečným přípravám v Panamě jsem si do mobilu stáhnul několik načtených knížek. Na to se taky těším. Začal jsem Jiráskovou Filosofskou historií, zanedbanou povinnou četbu z mládí. Jaký to kontrast: tropické moře a tiší vlastenci v malebné Litomyšli! Dnešní noc je však mobil uschován v mikrovlnce, spolu s další elektronikou. Prožíváme další bouřku. Spíše sérii menších bouřek, doprovázených celou noc dešti. Deštivá noc je chvílema osvětlená blesky odněkud shora. Jinak na vachtě civím do neproniknutelné tmy, občas jdu zkontrolovat obrazovku plotteru, který může díky rádiovému identifikačnímu systému ukázat polohu, velikost i směr případné blížící se lodi. Jednou jsme již takové lodi na kolizním kursu uhýbali.
Simon se rozhoduje ponechat plachty, jen poněkud zrefované, i v bouřivé noci. Zenšená plocha plachet snáze odolá náhlým nárazům větru. Občas si pomáháme motorem.
Zjišťuji, že můj skvělý nepromokavý šturmák, pozůstatek z jakési antarktické výpravy, jenž jsem si vysloužil při první plavbě Panamským kanálem, je zcela promokavý :) Tady to moc nevadí, i déšť je tu teplý. Ale až doplujeme do chladnějších jarních oblastí na jižní polokouli, budu si muset ještě pomoci mou lehkou celtou. Skvělý kus výbavy, míhá se mi před očima jak v ní přespávám ve vinici s Martinem Pacejkou ve Švýcarsku, nebo třeba jek odolávala dávkám vodní tříště při plavbách ve Venezuele a na Amazonce, nebo jak chránila batoh ve sněhu na vrcholové výpravě v Andách. No, taky už není 100% nepromokavá, jak se ukázalo v Kostarickém deštném pralese.

Teplo se na moři snáší snadno. Hůře jsou na tom naše zásoby ovoce a zeleniny. Zpoždění posledních dní před vyplutím vykonalo více zkázy než jsme se nadáli. Doufali jsme že zelený banánový kmen budeme postupně obírat dva - tři týdny. Banány však zežloutly už první den na moři. Není divu, denní teploty v Panamě hrubo přes třicet, v noci 28. Teplota moře při vyplutí 29 stupňů. Při prudkých pohybech v bouřkách začaly banány bombardovat vnitřek lodi. Kluci je narychlo obrali do igelitového pytle, na více nebyl čas.

Ráno je moře vcelku klidné, vyhlašuji banánový den. Je mi sice v podpalubí trochu blbě, ještě jsem si nezvyknul na poměrně rychlé "neviditelné" pohyby a "šikmý svět", ale zatínám zuby a dělám si přestávky nahoře v kokpitu. Bnánové pyré, něco do mražáku, banánový kokteil, ty nejlepší pojídáme jen tak. Zachraňuji co se dá, zítra by už bylo zcela po nich. Stejně jde skoro polovina do moře. Snad si na nich smlsnou hlubinné ryby..
Arron kontroluje návnady a zase nic. Překvapuje mne rčením jež znám od kamarádů z Atlantiku, že dokud jsou na palubě banány, žádnou rybu nechytíme. Pouštím se do výroby "banana cake", tedy do perníku, jaký máma dělává s rybízem či rebarborou.

Zatímco se perník peče v troubě, využíváme mimořádně klidné hladiny k vzájemnému se ostříhání. Na to jsme se těšili, volnost a vzduch! Konečně je čas i na takové věci.

A už se blíží ojedinělý ostrov, jehož jméno nebylo zajímavé, my mu říkáme "King Kong's island". Je dobře vidět už na 35 mil. Vyfotit jej všakj dost těžké, byť v dnešních, jen klidných vlnách. Ostrov patří Kolumbii, je tam zákaz, přírodní rezervace. Kromě toho tam není kde kotvit. Mapa prozrazuje že skály ční ze stometrových hlubek. A navíc, Simon není pojišťen pro Kolumbii. Trošku je mi to líto, mapa hovoří o pobřežních jeskyních.

Stříhání úspěšně vrcholí. Ostrov se vzdaluje. Večer zcela utichá vítr, hladina je úplně hladká, vlny jsou jako pahorky na Dolňácku v krajině kolem Vlčnova. Motorujeme. Marně čekáme na rozsvícení majáku a KingKongově ostrově. Pro Kolumbijce je to dost práce, od roku 73 ještě nedokázali vyměnit žárovku. Podotýká Simon vesele.

Navrhuji na chvíli zastavit motor a změřit mořský proud. Sestoupili jsme již ke čtvrtému stupni severní šířky. Podle pět dní staré analýzy, vyhodnocené z dat bójí a satelitních měření by právě tady měl být protiproud nejmenší. A tady čekáme konečně na nadílku jižního větru, který by nás měl vyvést do pořádné pasátové oblasti spojené s krásným západním proudem severně od Galapág. Na první pohled jednotvárný oceán, a jak složitý úkol vybrat tady optimální stopu, aniž bychom museli týdny křižovat. Tohle mi hodně připomíná paragliding.

Překvapivě zjišťujeme, že tady není ŽÁDNÝ PROUD. Nefouká ani žádný vítr, loď se jen kymácí v tichých hladkých vlnách. Zvláštní chvíle. Motor se nám nechce nahazovat.
Zkontrolujeme nádrže nafty, uplynulé dni spotřebovaly téměř polovinu celé zásoby!! Už abychom byli v pasátové oblasti. Pak bychom motor neměli potřebovat celé týdny.
V tichém večeru se rozpoutává večírek u červeného. Připíjíme na dobrý vítr a já si v duchu vzpomenu na Kocůra v Podivíně, jenž mi psal o velmi dobrém červeném co má doma. A vychvalujeme si své milenky v dáli za všemi moři...

Banánový koláč se vydařil skvěle, zmizel v nás rychle. Nad námi se rozsvěcuje hvězdnatá obloha. Byť rušená malou oblačností, Mléčná dráha svítí v bezměsíčné noci nezvykle silně. Nejsou tu vůbec žádné rušivé zdroje světla. Nádhera.

Neochotně startujeme motor, s obavami o spotřebu plujeme jen pomaličku na západ. Za zádí se objevuje blílé světlo, snad rybáři. Je to jen malá loď, světlo poblikává, jak loď zapadá do vln. Poměrně rychle se blíží. A nemá řádná navigační světla, na plotteru přes AIS rádio je taky nevidíme. Coast gard to není, ti mají lodě mnohem větší.
Piráti? Docela možné! Tady nedaleko Kolumbijských břehů. Vypínáme rádiovou identifikaci, zhasínáme navigační světla. Prcháme jako zajíci, kurs o 90 stupňů bokem a na plný plyn. Ztrácíme se jim ve tmě. Na palubě je připravena světlicová pistole, docela dobrá obrana, na SSB rádiu emergency frekvence.. Představujeme si je, jak vyrážejí na "lov" z jeskyní na zakázaném Kingkongově ostrově. Přitom doufáme, že to třeba žádní piráti nejsou a pokud, tak jen chudí, bez radaru.

A pak už jen hvězdnatá noc, v dáli na různých stranách poblikávají bouřky, motor pobrukuje, na jihozápadním obzoru souhvězdí štíra, jenž je pro mne docela neznámé.

Ke konci mé vachty mne zaujal údaj anemometru, Objevuje se reálný vítr (kromě toho, který si vytváříme vlastním motorováním) se silnou jižní složkou. Snad by šlo natěsno plachtit na západ. Je 2h50min 16.8. místního času v noci. Pozoruji oblohu, žádné velké lokální kongesty, obloha je docela homogenní. Takže!: ZAČÍNÁ NÁM PASÁT! Budím Simona. Pohazuje hlavou, a JO! jdeme na to. Za pár minut máme všechny plachty nahoře. Kaitlyn se rozběhne jako klisna, z 12 uzlového protivětru vyrobí 5 uzlů naším smětem. Na západ. Hurá!

Toto píšu další den, celou dobu plujeme v žádaném kursu, nádhera, začíná bezčasí!

A poznamenávám ještě po 14. dnech, že od té chvíle jsme opravdu už jen pádili...