První ostrov Markéz jen míjíme. Na Nuku Hiva zbývá posledních 40 mil. Je to právě měsíc co jsme oopustili pevninu. Jaké to bude? Nebudeme mít "landsick"?
Nebude nám zle z nehybné půdy pod nohama?
Brzy ale začínáme mít jiné starosti.
Mraky narůstají do velikých věží a vítr se paradoxně zastavuje.
Pak nějaké poryvy, sprška a zase nic, plácáme se v téměř bezvětří.
Takhle na ostrov nedorazíme za světla!
Řešení je jasné. Simon startuje motor a s jeho pomocí to stihneme,
nárazů větru a přeháněk nedbaje.
Jak jednoduché. To by se ale nesměl ze strojovny valit štiplavý dým. POPLACH!
Rychle vyhazujeme dveře a překližkové stěny a pátráme odkud to. KDE???
Dýmový alarm odporně řve, strháváme jej ze stropu
a strkáme do igeliťáku s čistým vzduchem.
Alternátor!
Při otáčkách nad 1300 z něj kromě dýmu taky lítají jiskry, červrnomodří čertíci.
Co teď? Odpojit? Mechanicky vyřadit nelze, řemen je společný i pro pumpu vodního chlazení.
Sbíhám dolů: "musíme zrefovat, nárazy větru".
Simon vyhlédne na zpěněné vrchoky vln a zařve:
"FUCKING GALE!" (volný překlad: "ach, jak nepříjemně silný vítr")
Tohle nemusí prasklý kloub ráhna vydržet. Refujeme až znás lítají kapky potu.
Dobrý, tak co s tím alternátorem. Rychle odšroubovat silové vodiče? Nezničíme regulátor?
Hlavy nám šrotí, pak vypotím nestandardní postup: Zapalování OFF, otáčky dolů,
přepínač baterií do mezipolohy, zapalování ON, otáčky nahoru.
Zabírá to, sláva, aspoň zatím. Ostrov i tma se blíží.
Tož stíháme to?
Možná. Pokud motor vyplivne, budeme se držet pravé strany úzkého zálivu,
ponechíme si pouze stěhovku, kotvit budeme muset rychle na první pokus.
Pokud bude clona deště mlhy a tmy silná, obrátíme na moře a budeme křižovat do rána.
Tak jo, dem na to!
Vplouváme mezi skály, nová dávka deště cloní výhled. Stahujeme postupně všechny plachty.
Výborně, někde vzadu bliká světlo majáku.
Cítíme kouř z domácností domorodých tlustých děvčat. Jak blízko!
Teď už to dáme...
Kapitáne, jste spokojen s kotvou, mohu tedy malévat RUM?
...
Ráno je neobyčejně barevné, voňavé, slunečné, krásné.
Skáčeme do vody, snad tu nejsou žraloci.
Jak paradoxní, měsíc jsme obklopeni neuvěřitelně nekonečným oceánem vody
a nebyla příležitost se v ní vykoupat.
Poskládáme dinginu a vystupujeme v přístavu.
Zapomínáme na potenciální potíže s houpající se zemí,
neb zíráme na mohutné postavy ostrovanů s hrubými hlízovitými obličeji.
Bonjour, hlesnu trapným tónem, kdoví jak tu vlastně mluví.
Ostrovan krájí veliké tuňáky obrovským nožem jako by byli z dýní,
hlavy a vnitřnosti a hází do vřícího moře.
Žraloci jak sviňa.
No, když se tady krmí jako vepříci, snad nebudou tak nebezpeční...
Líbí se nám tu.
A maj tu nejpěknějčí peníze. Veliké. Jinak by jim vypadly z jejich velikých pracen.
Tenhle Kaliforňan nedoplul svoji pouť, zakotvil a už tu zůstal.
Vzal si krasavici, otevřel bar, kde se ona točí kolem hostů a stal se šťastným.
