Společenské ostrovy, Tahiti a Moorea.
Ostrovy se postupně vynořují z mraků a nabývají jasnějších a divukrásnějších tvarů.

Mám trochu obavy: Nečekám romantickou ves s veselými obyvateli, včetně krasavic oděných do trav a květin a pějících lahodné písně. Spíše profláklé turistické centrum, Papeete je město se 100 000 obyvateli. Otravné taxikáře, vnucovače čehokoliv za nehorázné ceny a tak dále. A v tom budeme shánět náhradní díly a příslušné služby, pokud možno ihned - cyklónová sezóna na krku.

Tentokrát žádné drama na příjezdu, časování díky příznivému větru je bezvadné, kotvíme v přístavu u mola, přímo v centru města.


Našimi sousedy je ruská výprava překonávající oceány na jakémsi voru. Tedy na nafukovacím katamaránu s plošinou na němž je jen malý stan z pogumované plachtoviny a pár menších beden. Budí docela pozornost. V posádce, mezi zarostlými mužiky je i jedna dáma, nevypadající kupodivu nijak zanedbaně.

Jedná se sibiřany, Antolij sedící na snímku vedle dámy, tyhle katamarány vyrábí
a pořádá oceánské plavby již několik let. Říkal, že první takovou plavbu, na nafukovacím katamaranu, uskutečnili češi před 6-ti lety na Atlantiku.

Tak jak na nás působí Tahiti ve skutečnosti?
V mnohém jsem se zmýlil! Žádní taxikáři, ale fungující autobusová doprava za rozumné ceny. Žádní vnucovači zboží ani myfrienďáci. Pohodoví a velice přívětiví lidé. A zpívají si!! Na celé své cestě, za poslední rok, jsem neviděl místo, kde by si lidé takhle často prozpěvovali. Prodavač v obchodě, kluci v parku nacvičují s jakousi místní mandolínou, partička muzikantů na podloubí jakési banky. Všude docela čisto, pořádek, žádné igeliťáky. V parku spousta milenců, cyklistů, zpěváků a veslařů. Veslování je zjevně národní sport. Všechny kajaky (kánoe?) jsou opatřeny vahadlovým plovákem, pádluje jeden ale někdy až deset veslařů (pádlařů?).

Tahiťanky jsou opravdu krásné. I když ne všechny. A jsou jiné než na Markézách. Tady je již vidět Asie. Někdy více, někdy jen maličko.
A opravdu nosí kytky ve vlasech. Jak jednoduché, stačí se natáhnout a utrhnout kvítek z nejbližšího stromu.

První večer, když jsem se toulal po městě, zatoulal jsem se k jakési prostorné místnosti s otevřenými dveřmi. Tam načvicovaly holky takový ten místní tanec, pomaličku kroutily zadky a tvářily se tak jemně..

V jednom jsem se ve své skepsi bohužel nezmýlil. Příšerné ceny. Třetinka piva za 4-5 Eur, to je horší jak ve Švýcarsku. A nám nejde o pivo, ale o alternátor, rozsáhlé opravy plachet, clo za nový kloub ráhna, přezbrojení z amerických 110 Voltů ze břehu na zdejších 230 V. Poslední si beru na starost já: seženu vhodný kabel a pár zásuvek na propojky, zapojuji transformátor, jenž jsme zakoupili již v Panamě. Vše co nejjednodušší, přesto za těch pár kousků Simon platí zhruba 200 $. Hrozné. Ale radost, konečně pořádně dobíjíme baterie a můžeme postupovat v dalších opravách.
A já mám další zkušenost z lodní elektriky.

Jediný zdejší plachtař nabízí Simonovi ušití plachet nových. Na to nebudu mít, říká mu Simon. Nebojte, uvidíte, že budete cenou překvapen, říká mu.
Samozřejmě že byl, už jen cena za opravy bude mnohonásobně vyšší než v Austrálii, o Americe nemluvě.

Nové alternátory, z nichž ani žádný mechanicky nesedí na motor, jsou nabízeny až za naprosto nehorázných 2 000 $! Profesionální firma, na niž tady všichni odkazují, slibuje opravu, ale dle systému "maňána" jen plýtvá naším časem.

Na několik dní přes víkend, kdy není potřeba našich sil, se s Arronem vydáváme na toulky po ostrově. (Viz další pokračování..) Když se v úterý ráno z kontrolního telefonátu dozvídáme, že není hotovo nic a dokonce ani zásilka s náhradním dílem pro ráhno po dvou týdnech nedorazila z USA vpořádku, sedáme okamžitě na autobus zpět a zahajujeme krizové řešení. Pokud naši loď nedáme do pořádku tento týden, můžeme si pomalu shánět letenky. Tajfuny nepočkají.

Já se pouštím vlastními silami do alternátoru. Zdejší profesionální tlučhubové ani nebyli schopni říct co mu je. Ani jej neotevřeli! Tak jim jej seberu a na lodi se do něj podívám:
Zčernalé vinutí, snad je ještě dočasně použitelné, ale z diod jsou už jen oharky.

Dávám si alternátor do baťůžku a systémem kohoutek a slepička zahajuji pátrání. Vyšťárám všechny alternátory po obchodech, opravnách a garážích. Nové i staré. A když žádný nenajdu, sletuju nový usměrňovač z diod. Obchod kde vhodné mají, jsem už našel. Tohle prostě vyřeším!
V jedné garáži se dozvídám o jakémsi starém pánovi, co alternátory a startéry opravuje. Mám jen přibližný popis, kde to je, že prý tam stojí několik autobusů, a za těmi je taková bouda..
S Arronem jej další den skutečně vypátráme. Nádhera! Haldy harampádí, všude samá vinutí. TO JE ONO! Starý pán tu má i mladého, a ti zjevně rozumí. Za chvilku z hromad vyšťárají tudle cívky, tudle diody, přeměřují...

A druhý den je alternátor jako nový! Dlouho do noci jej pak testujeme v lodi a přeprogramováváme externí regulátor. Paráda.

Konečně zajedeme do plachtárny vyzvednout opravené plachty. Ještě nejsou hotovi, tak se aspoň můžu podívat, jak šičky i šiči sedí u strojů zapuštění v podlaze.


Večer se konečně můžu jen tak procházet po parku. Zrovna je tu utkání plážového fotbalu Švýcarko - Tahiti, přípravné utkání na světový pohár v roce 2013. Paráda.

Domácí to švýcarům natřeli, atmosféra jako hrom.

A parádičky kolem zápasu, počínaje bojovým tancem domácích fotbalistů za doprovodu skvělých bubeníků a prošpikováno tanečnicemi. Ale foto jen vzdáleně zachytí to co se tam dělo..


Dobrou noc Tahiti!