Vybíráme si malý ostrov na cestě pro relax, Aitutaki, Cookovy ostrovy.
Aji tu taky je krásně.

Jen jak se dostat dovnitř rifu?
Katamarán u břehu dává šanci že by to šlo. Vrak mezi korály vyčnívajícími z vody zase naznačuje něco jiného.

Mapa říká že knálek spojující lagunu s otevřeným mořem je na nejhorším místě jen 1.4m mělký. A tak s nadšením přijímáme možnost nabídnutou po rádiu harbourmasterem uvázat se k jediné boji před vjezdem. Kotvení by tu bylo velmi nejisté, museli bychom držet hlídky a na břeh bychom nemohli všichni.

A navíc, ocitli jsme se takto na výborné pozorovatelně opodál se povalující velryby. Ve vsi jsme se dozvěděli, že se tu pohybuje matka s mládětem.

Jsme na území v Novozélandské správě. Platí se tu kiwi dolary. Na druhém snímku je i speciální Cook-islandský dolar míchaný do novozealandské měny.

A když už jsme u peněz, je tu ještě dráž než na Tahiti. A taky nás hned surovvě skásli. Vízum, loď, kotvení, dýchání, ...
A nemají tu ani ty báječné francouzské bagety, na níchž jsme si ve Francouzské Polynézii moc pochutnávali. V obchodě vlastně není nic co by stálo za to. Novozélandské pivo, třetinka na 3$, mi ani moc nejede. Mám snad poprvé stesk po domovině, po dobrém pěnivém a za babku. No, bude to asi únavou, poslední dni na moři to s náma dost házelo, jsme nevyspaní.

A taky jo, na bóji v závětří se spalo skvěle a druhý den vše vypadá lépe.
Dáváme si celodenní výlet po ostrůvku. Kluci si půjčujou malé motorky, na nichž se tady pohybuje většina ostrovanů,

já dávám přednost pomalému pěšímu obejití ostrova. Celý den mi na to pěkně vystačil.


Nejen podle chybějících baget, ale třeba i podle anglických trávníků se hned pozná že jsme v jiné kultuře.

Ne všechny baráčky vypadají takhle dobře. Je tu i spousta trosek po hurikánu před třemi lety.

Nikoliv na hřbitově, ale na vlastní zahrádce zde mají své zemřelé. V tomto případě projevili mimořádně pečlivý přístup.



Tohle je pěkná zahrádka, říkám si, užívajíce si stínu kokosových palem. Chlapík okopávající sladké brambory už na mne mává. A tak si dáváme polední přestávku.

Jeho maurská angličtina je mi příjemná, rozumím mu víc než američanům po několikaměsíčním pobytu v jejich zemi. Rozprávíme o rodinách, dětech a vnucích, i dalekých zemích. Tady na ostrovech je typické, že se děti rozprchnou na Nový Zealand a do Austrálie. Za výdělkem. Jedna z jeho dcer se ale chce opět usadit tady. Včera jsme vyměřovali základ na nový domek, říká můj vrstevník. Jak budou peníze, dáme se do toho.
Dáváme si kokosové mléko, obdivuju jeho zručnost s mačetou.

Vykládá jak to bylo s tím hurikánem. Pet se jmenoval(a). Jsme tu sice v pásmu tropických cyklón, ale tady se mnoho let nic nedělo. Tehdy před třemi lety v televizi varovali, ale neříkali kdy to má přijít. Ten den se vzduch skoro nehýbal, jako dneska. A tak tomu nikdo ani nevěřil. Večer klid, o půlnoci klid, šli jsme spát. A pak ve dvě ráno pořádný vítr. Všichni jsme se utekli schovat do pevné budovy nemocnice. Ve tři už lítaly střechy i celé baráky. Trvalo to den a půl. Spousta popadaných palem. Celý ostrov zhnědl. To od přívalu slané vody hnané větrem.
A už je tu i jeho žena s obědem a s vnoučetem.

Tak já zas jdu, nashle. Pěkně jsme si pokecali volá na mne ostrovan.

Je odliv, jdu prozkoumat mělčiny vnitřní laguny.
To nahnědlé pásmo viditelné za palmama je voda mělká tak po lýtka. Slunce ji rozehřívá odhaduju na 40 - 45 stupňů. To krály zřejmě nepřežijí. Ale žijí tu rybky a hlavně krabi.


Na protějším výběžku je bílá pláž, letiště, turistický resort. Nic pro mne.
Ale tadyhle je nějaký lovec harpunou. Už na mne mává a radostně ukazuje kořist.

To bude dobrá večeře, odtuším.
Kéž by, odpovídá, tohle jdu prodat.
No jo, peníze jsou potřeba, shánějí se těžko a ta drahota tady...
To jo! Ale co, když peníze nejsou, my se tu vždycky uživíme. Kokosy, ryby, krabi...

- - -
Až nás děcka pustí na naši miniaturní dinginu, zbude už jen překonat průplav rifem. Není to jednoduché, příliv je dnes mimořídně vysoký (měsíc je v novu) a obrovské vlny by nás mohly spláchnout. Vyčkáme na pprodlevu a rychle proplujeme ke Kaitlyn.

Teď je noc, sedím v kokpitu, na blízkém korálovém rifu hučí příboj a vedle lodi šplouchá velryba. Tady se nedá psát, jdu pro baterku...

- - -
No velryba to nebyla, to jen se naháněly jakési metrové hadicovité ryby.
Ale jakmile jsem zavřel noťásek, rozfoukalo se.

Takže ráno žádná šnorchlovačka, příležitost urazit kus cesty. Plachty nahoru!