Kaitlyn si to pěkně šine, stále kupředu 5 až 8 uzlů. Celé dni. Slunce, pasátová kumuloidní oblačnost, jen si pod ní vytáhnout padák.

Moře je velice klidné, jen se lehce pohupujeme, dole máme mnohdy pocit, že se téměř nepohybujeme. Na lodi konečně všechno důležité funguje jak má, nebo se to dá rychle opravit. Jako včera, řídící šňůry od větrné autopilotky Jenny.


To je správný okamžik splnit jedno předsevzetí z Panamy. V salónu je totiž na zdi nádherná mosazná petrolejová lampa, upevněná v kardanovém závěsu. Je ale zašlá, tak jako vše na této lodi, jež byla předchozím majitelem pojímána jako bezúdržbová.
Ráno si s ní sednu do kokpitu a cídím a cídím, až se ze mne kouří.
Aspoň mám tělocvik. Jde to hodně těžko, vrstvy oxidu jsou za mnohá léta na moři velmi silné.
Při západu slunce ale lampa září jako z ryzího zlata.

Nádherně zbytečná práce!

Celý život jsem žil v nedostatku času. Stihnout se doučit do zkoušky, vyzvednout včas děti ze školky, doprogramovat nový systém do zahájení provozu, být včas na startovišti za letového dne. A teď si mohu dovolit z čirého rozmaru cídit tenhle nesmysl celý den. Krása! Až mne čas zase jednou pohltí, vzpomenu si na tuhle kouzelnou(?) lampu.

Vlastně tak úplně zbytečné to není. Simon má z lampy radost jako malý kluk a večer ji hned poprvé zapaluje. Lampa se teď pohupuje a měkce osvětluje podpalubí, kde Arron smaží čerstvě uloveného tuňáka, velkého jak chlapské stehno. Sežereme jej celého, jen tak, s česnekovou omáčkou.