Ovzduší je svěží, připomíná mi to jarní jízdu na skialpech s kitem, po zledovatělém povrchu, třeba na Petrákách. Zvláštní je, že vzduch vůbec nevoní slaně ale skoro jako tající sníh na lesní hrabance.


Tak to už jsme v Tasmánském moři?
Jasně, "Hi Tasman!" voláme bujaře do šedého prostoru.
Brzy potkáme jakousi zdvojenou frontu a pak trof a pak další frontu a tak dále. Co pár hodin změna. To bude docela jiná plavba než v pasátovém pásmu, kde jsme třeba tři dni na plachty ani nesáhli.

Frontička už je tady, táhne se od obzoru k obzoru. Jak z meteo učebnice.

A další den, po jejím průjezdu kontrolujeme plachty, trošičku jsou pochroumané.

Z české vlajky, šité na Amazonce již zbývají jen nitky. Ale stále nás chrání..

Já se pouštím do opravy přední plachty, již zatahujeme do podpalubí. V tomto stavu je nepoužitelná, při prvním nárazu větru bychom o ni mohli přijít zcela.

Zrovna poslouchám "Jára Cimrman v říši hudby", zejména operu o inženýru Vaňkovi v Indii, "...ty čéééskééé ručičky..." .

Sotva jsme vytáhli plachtu nahoru a Kaitlyn se znovu vesele rozběhla vpřed, ozvalo se z kormidelního kola slabé lupnutí. Jenny, naše autopilotka ztratila nad kormidlem kontrolu. Ulomil se zámek. Sakra, jako by nestačilo vše co už jsme prožili. Jak nahradit takovouhle součást? Na moři neplují zámečníci, kteří by nám to zavařili.
A tak se pouštím do posledního díla na moři. Z kousků překližky, šroubů a gumicuku vzniká po dni práce nová součást se kterou už loď dopluje až ke Australskému kontinentu.