Můj včerejší optimismus byl velikou chybou. Ráno jsme ještě přebalovali sedadla z Tondy a tím ztratili čas. Počasí výborné, jak víno! Směr větru příznivý. Kumulky naskakují. Ale najít v téhle zemědělské krajině místo na vlekání, TĚŽKÝ PROBLÉM.
Už jsme najezdili 100km, dokonce jsme cestou našli vrakoviště s těmi správnými zrcátky, ale pole, práškařské letiště či prašnou cestu na vlekání, to ne.
Mraky jsou čím dál tím hezčí, sakra, JAK SE DOSTAT DO VZDUCHU?

...Konečně jedno pěkné veliké pole po sklizni. Je před Vánoci, tj. slunovrat jako u nás v červnu. Tady je všechno obilí již sklizeno. Výborně, dokonce nalézáme i telefonní číslo majitele na bráně do pole. A o kus dál i trochu toho signálu pro zavolání. Oh! Majitel nechtěl ani pořádně vysvětlit o co nám jde. Strach že při nějakém úrazu se s ním budeme soudit mne v této zemi překvapil. Amerikanizace, eh!
No nic, hledáme dál.

Jeden zemědělec, když jsme se jej ptali přes plotek u jeho domu, na nás hulákal, co si dovolujeme vstupovat na jeho dvůr. Takže k vlastnímu dotazu ani nedošlo.

Už jsme najezdili 150km, krásný den jde pomalu do hajzlu. Nalézáme opuštěnou farmu. Rezavá vrata visí pootevřená, na střeše roste plevel. Přilehlá pastvina je sice malá ale je to poslední dnešní šance. Vlekáme se do úhlopříčky, ale nejde to, fouklo do zad. Tak naopak. Zase fouklo do zad. Tak druhá úhlopříčka. Vítr ok, jdem a to. Počkat, fouká do zad.

Mraky za zády začínají věžovatět. Ještě je čas letět na slunečnější jihozápad. Ne, nejde to.
Obloha černá, vzdáváme to.


Nalézáme telefonní signál a studujeme předpovědi. Hmmmm, velmi složité. Vítr každý den z jiné strany, a převážně silný. Nějaké dešťové šmouhy na modelu, na synoptice opět australské trofy. (Něco jako na tomhle obrázku:
)
Kdoví co od toho čekat. Udělat v tomhle proměnlivu cestovní plán je opravdu těžké. Poodjet z příbřešního pásma a kopců pár set km do rovin na západ se mi zdá špatně, neboť tam má být víítr ještě silnější. Zkusíme to ještě pár dní tady.

Ani najít místo pro stan se v téhle krajině moc nedaří. Google sice ukazuje jezírka, lesíky a říčky, ale vše, úplně vše, je zadrátované a soukromé, no děs.
Nakonec se utáboříme přímo u nějaké cesty, ještě před oploceným polem. Docela hezky.

Na druhém snímku je velmi úspěšný model "veselá vdova". Vdova - pro tu černou barvu a veselá - konečně se Beny může najíst bez dotěrných much.

Aby bylo jasno, co jsou australské mouchy zač, přikládám fotografie kanibalských hodů.


Při hledání noclehu jsme ale včera nalezli na satelitním snímku jakési letišťátko. Ráno to jedeme prozkoumat.
Letišťátko je přímo u farmářského obydlí. V něm nacházíme energickou Karoline, matku rodu, jež to tu má zjevně vše pod kontrolou. Včetně smečky ostrých psů.

Její první reakce byla jasné NE. To víte, něco se tu stane, naše letiště nemá pojištění... Ale my jsme pojištěni a rádi vám podepíšeme waver. Karoline se zasní a zavzpomíná na svá cestovatelská léta a zajiskří se jí v očích. Pokud se uklidní vítr, máme vyhráno. Jeětě nám poradí, kde je nejlepší koupačka v řece. (Tady kousek, pár minut = v australském pojetí cca 50km.)
"A navečer přijeďte k nám, můžete mít stan tamhle u stodoly, je tam kohoutek s pitnou vodou a můžete se v ní i vysprchovat.."
Karolína se tává na pár dní naší nejdůležitější osobou.