Cameron Highlands, přezdíváme jej CHáčko podle označení na autech, anebo taky Hrunov, podle úžasné stavby mého malajského bratra Hruna.

Proč malajští bratři? No, když Hrun sdělil své investorce - číňance Engině, že za ním přijedu z Austrálie autem, nedokázal to vysvětlit lepším způsobem. A tak u toho už zůstalo.
Kdo jste tady náhodně a nevíte kdo je Hrun, tak připomínám, že to je můj spolukadet při přeplavbě Atlantiku lodi La Grace, a potom parťák při putování Venezuelskými pralesy a při splutí dolního toku Amazonky. Ano ten, co na Amazonce šílel radostí nad mocnými barevnými vrstvami jílu.
Tahle jeho malajská stavba je fakt velkolepá. Uvnitř si hned všímám motivů, které jsme spolu našli na kamenech ve Venezuelské Grand Sabaně. (Porovnej s Venezuelskou "bublinou" - kresby na kamenech ve druhé polovině bubliny.)

Na třetím snímku je dnes již historický okamžik při stavbě krovu. Je na ní i Adam, který je zde po celou dobu Hrunovým spolubojovníkem.

Je tu zajímavá krajina. Jahodové foliovníky, čajové plantáže i horské hotely, kam se návštěvníci z Kualy Lumpuru jen hrnou. Podnebí je zde příjemně chladné. Zatímco dole se lidi dusí vedrem a zavírají do přechlazených prostor, tady se v noci s chutí zabalíte do deky.




V CHáčku trávíme celý měsíc. Utekl jako voda. Co tu vlastně děláme tak dlouhou dobu? První týden marodíme a užíváme si odpočinku, citrónů a jahod hned za domkem. Konečně jsem vypudil z těla singapurský virus. Píšu australské bubliny. Víte jaký je to pocit, skoro po dvou letech zase někde BYDLET?
Pak jezdíme pomáhat na stavbě, ostatně jako mnoho předchozích dobrovolníků z celého světa.
A pouštíme se do těžké práce, zajistit další cestu přes Ásii. Moc se nám do toho nechce, a to ještě netušíme že to bude 10x těžší než si vůbec umíme představit. Níže to ještě rozepíšu.

Amazonka, zde - v příjemném bytí, oslavuje narozeniny.


Na stavbě jsem byl velice poctěn úkolem, vyzdobit novou pec na pizzu, a to nejlépe slováckým motivem. Kreslící hmotou je samozřejmě jíl.

Pec je čerstvě vybudovaná, testujeme pečení chleba a jahodových specialit!
Hrun - Amazonka - Engie.

Všichni máme pecní vášeň.
Jak Hrunova pec vznikala:

Na výletě do nedalekého Ipohu, s Adamem a Ivčou.

Jsou tam krásné budhistické chrámy.

Některé jeskynní.

Pohřební pece.






Pokud se nebojíte téhle cedule, dostanete se hned za chámovým územím do vápencového lomu, a z něj tunelem...

do nejkrásnějšího jezera na světě, (Kdo mne znáte, potvrdíte mou mánii po lomových jezerech.)




Přátelé, a ještě si musíte kliknout na Amazončino vyprávění o Cháčku neboť je krásné a jen tam se dozvíte o rezervaci Land Rowerů s označením "CH".

Tak, dost lenošení a do práce!, velím po týdnu marodění, pojídání jahod a psaní bublin, především sám sobě. Víza a povolení pro Tondu se samy nevyřídí. Na této mapce je naše videní Ásie, z doby příprav jež jsme stihli udělat v Austrálii:

Červeně jsem vybarvil jasně neprůjezdné země jako jsou Afghánistán, Severní Korea a Sýrie jenž je v občanské válce. A taky Myanmar (Barmu), o níž nám paní konzulka v Cambeře řekla, že tam už 30 let nevpustili zvenčí jediné auto. Což se z různých stran bohužel potvrdilo. Dodnes ale nechápu jak to, že Barma je na listu zemí, jež uznávají či vyžadují Carnet? (CPD carnet vytvořila federace autoturistů.)
Červené vykřičníky v Pakistánu vyznačují naše silné pochyby, zda by nám vydali vízum a taky naši nechuť podstoupit strach z nějakého přepadení v této zemi.
Červený otazník v Indii vyznačuje problém víz. Z neznámých důvodů vyhlásila Indie specielně pro Českou republiku, že vízum lze získat pouze v Praze. Na konzulátě v Sydney jsme nevěřícně zírali na toto vytištěné oznámení. (Kolik čechů žádá Indii právě v Austrálii?...)
Takže už na začátku padla krásná varianta cestovat přes Barmu, Bangladéš, Indii a Himaláje. Musíme tedy rovnou přes Čínu na sever, do Mongolska, Kzachstánu.
Amazonka dostala v Austrálii super nápad, že pak se do Evropy vrátíme jihem, přes Írán a Turecko. Nádherná myšlenka! Jak se bude nasouvat podzim, budeme ustupovat do pouští a zajímavých zemí na jihu!
I proto jsme v Perthu investovali nemalé úsilí a peníze do Carnetu, jenž by nás těmito zeměmi měl hladce protáhnout. Zelené otazníky na mapce v Íránu se týkají získání víz. Máme však dobré reference na cestovku, přes kterou víza získaly dřívější auto-expedice. Pokud budeme mít v pasech vízum do Íránu, už by snad nemělo být tak těžké získat tranzit přes Turkmenistán a vízově často problematický Uzbekistán. To vše je řetěz běhání po ambasádách, kdy každá si ponechá pasy v šuplíku na několik dnů až týdnů. Mnohé z těchto zemí stanovuje víza na přesná data od-do. Každá změna, zpoždění, vám okrojí pobyt bez náhrady. Jediná úleva je, že Kazachstán pro nás zrušil nutnost opatřit si pozvání. Jinak zjišťujeme denně aspoň jednu jobovku. Jako třeba to, že pokud do Thajska přijedeme po zemi, máme překvapivě jen 14 denní vstup. A to jsme právě v Bankoku chtěli vyřídit nejvíce tohoto papírování. Auto však smí být v zemi 30dní. Zajímavé.

Propletenec nepříjemných požadavků nelze začít rozplétat dříve, než zlomíme hlavní problém:
Čina!?!
Všechny naše informace o podmínkách průjezdu vlastním autem přes Čínu jsou jen velmi mlhavé. Od začástku víme, že průjezd Čínou a Ruskem bude oříšek. Zatímco informace od kamarádů z Ruska nám zvyšuje optimismus, o Číně nikdo nic neví. Čteme na internetu, že je to velmi drahé (ale kolik?) a že kromě povolení pro auto potřebujeme udělat testy na čínský řidičák. Předem. V Pekingu.
Arogantní týpek na čínském konzulátě v Cambeře nám nebyl schopen k tomu sdělit vůbec nic. Od té doby uplynulo půl roku a my jsme se dál nedostali.
Průlom v informační mlze nastal až teď. Byla to korespondence s velmi ochotnou českou konzulkou v Pekingu. Ta dokonce telefonuje na hraniční přechod s Laosem aby nám podala relevantní informaci. Pak už postupně dohledáváme strašlivou realitu:
Ne, tomuhle ćínskému mučení říkáme NE! Tondu přepravíme lodí do Vladivostoku.
Už za dva dny vátězoslavně volám. Mám to! Mám nabídku na přepravu za 800$ z Vietnamu!
Pak ale objevíme, že do Vietnamu nás s autem nevpustí a i kdybychom sehnali povolení, a přepravní značky, musíme mít vietnamský řidičák. Druhá Čína! A další jobovka přichází vzápětí. Nabídka nezahrnovala nakládku, pronájem kontejneru, vykládku atd. Náklady se rychle šplhají vzhůru.

Sedáme na autobus do Kuala Lumpuru. Musíme prověřit vše co se dá, Internet obsahuje spoustu harampádí.
Oběhli jsme snad deset ambasád.
Na čínské ambasádě se setkáváme s překvapivě vlídným přístupem. Doufáme, že nám třeba dohodí nějakou lokální autorizovanou cestovku s lokálníma cenama. Nic. Nepostoupili jsme ani o krok.
Na Vietnamské ambasádě: nezájem za sklem. Nedozvídáme se nic. Hnus. 0 bodů.
Na Ruské ambasádě je strašlivá tlačenice. Sám konzul se nám ale věnuje uprostřed vřavy. ...Snad to nakonec nějak půjde.
Na Kazachtánské ambasádě jsou na nás milí. Ale nemůžeme začít, dokud neznáme datum...
Na Kambodžské ambasádě nikdo nemluví anglicky. 0 bodů.
Na Barmské ambasádě to vypadá jako v utečeneckém táboře. Stovky běženců, humanitární pracovnice u stolků na dvoře. Tady nemáme co pohledávat.
Českou ambasádu přestěhovali, sousedi z Argentinské ambasády však fandí fotbalu a obdivují Petra Čecha, takže nám zjistí kam.

Jedeme do přístavu, do Port Klangu. Najít v těchle ásijských zemích firmu podle adresy, to není jen tak. Google mapa reaguje na jiný přepis do latinky než ten co je na vizitce. A jiný přepis je na papírové mapě. Systém adres je prapodivný, nechápeme jej.
Nakonec přece jen nacházíme schopnou paní Vivian v doporučené přepravní společnosti. Drobná černovláska s náma hovoří drmolivou angličtinou a přitom jí prsty běhají po klávesnici, komunikujíc paralelně s korejským, singapurským i vietnamským kolegou. Vygeneruje přesložitou přepravní operaci. Šíleně drahou. Je to na nic.
Ale přeci jen, mezi řádky pochopíme, že ten správný přístav pro Tondu je Bangkok!

Jsme zpátky v CHáčku. Ještě jednou se vracíme k variantě přes Čínu. Korespondujeme s českou expedicí, jež předloni projela Čínou čtyřdenní trasou z Pakistánu do Kyrgistánu, zkoumáme nabídky cestovek. Amazonka dokonce nachází jednu výpravu z Laosu směr Mongolsko, k níž bychom se mohli připojit za ještě snesitelnou cenu. Pozdě, právě počátkem května vyrážejí.
Postuně roklíčuju, z čeho s skládá cena a dojdeme k reálné částce, na kterou bychom snad ještě šli, pokud by se našla cestovka která to vyřídí rychle, tj. za měsíc, Plán spočívá ve zrychleném tranzitu, vyhnutí se Tibetu a tvrdém smlouvání s cetovkama. Plánujeme po nocích trasu přes hory Sečuanu. Sedlo v 6000. Snad to půjde. Rozhazuji e-mailové sítě zhruba po deseti čínských cestovkách. Všechna korespondence a se dá shrnout do jediného slova: bezbřehá čínská CHAMTIVOST.
Konečně taky navazujeme spojení s OZťákama, ti musí mít stejný problém, který by náš společný konvoj aspoň zmírnil. Skutečně, OZťáci to řeší zrovna tak jako my. Ani oni se zřejmě netopí v penězích. Oni však chtějí přes Tibet a po Karakoram highway do Pakistánu. Na první pohled nás překvapuje s jakým autem si na toto troufají. Ale hlavně, s Pakistánem opravdu váháme.
Na naší mapě nepříjemně stoupl počet otazníků.
Pokud to nevyjde s číňany, musí to vyjít to s lodí. Naše naděje se nyní upírají k Bangkokskému přístavu. Pokud ne odtamtud, zbývá Kambodža, případně prorazit přes Vietnam. V nejhorším se vrátíme až do Singapuru. Což se nám ale vůbec nelíbí. Co je dobré, přibylo nám ale přístavů, kam lze Tondu odeslat. Vedle drahého Vladivostoku je nedaleko menší Nachodka. A Objevujeme regulérní ferry z Koreje a Japonska (malá zelená šipka na mapě.) Ach, kdyby tak existovalo nějaké ferry mezi Filipínami a Japonskem. Přes Malajsii bychom se přetrajektovali snadno.

Prodat Tondu někde tady v JV Ásii nelze. Jednak nám to výslovně zakazuje Australský vydavatel Carnetu, a i kdybychom to prostě porušili, dovozní clo v těchto zemích je obrovské: mnoho tisíc dolarů. Vrátit se s Tondou do Austrálie je taky nesmysl. Vedle nákladů na přepravu, minimálně 2000 $ za vykládku, papírování a týdenní karanténní očistu.

Je tu ještě záložní varianta, odeslat Tondu do Bangladéše, Indie, nebo dokonce přímo do Íránu. Poslední varianta je ale dost nereálná, Írán je v embargu, jezdí tam málo lodí. Ale my chceme do Ruska a Mongolska, nespěcháme do Čech. Domů se sice těšíme, ale když už je to tak těžké, chceme si za to i pocestovat!

Stavební práce na Hrunově stavbě vrcholí. Investoři jsou nervózní. Do všeho ty volby. Engin, ač číňanka, pracuje horečně ve straně promalajských "vahařů", jež má dobře nakročeno k vítězství.
Ač na stavbě nikdo nestanovil jasný konec prací, je to ve vzduchu. Pokud vše dopadne dobře, Hrun odjede s náma.
Pomáháme s úklidovými pracemi, nahazujeme poslední omítku, zabrušujeme dřevěné konstrukce, Iva dokončuje malbu stromu v hlavní rotundě. Stavba prokoukla!

I na Tondovi se maká. Zdokonaluji lůžkovou ůpravu, auto je teď snadněji přestavitelné pro víc pasažérů. Zatmeluji rorezivělá střechu. A zprovozňujeme topení, doposud zbytečnou věc ;)

A pak to jde rychle. Volby opravdu vyhrají váhaři, stavba je předána, probíhá malá párty u pece a druhý den zvesela odjíždíme...

Cestou pláčeme nad plundrováním malajských pralesů, obdivujeme gumovníkový les.