Ang Morpork, tak jsme ihned a jednoznačně překřtili Bangkok. (Pokud jsou Pratchetovi čtenáři zvyklí na zápis Ankh Morpork tak padrón, v Thajsku se ale na cedulích, v anglických přepisech pod "patentkovým" označením, často vyskytuje Ang ve smyslu obec.) Přijíždíme pozdě v noci. Všude po ulicích běhají a polehávají psi. Vše zabedněné a zamřížované. A ten odér, ten je nádherný. Line se z tmavých stok, kanálů a řek, jímž je město protkáno.

Amazončin navigátor má naštěstí vyznačeny hotely a ubytovny, podle nápisů v patentkovém písmu bychom je o půlnoci nenašli nikdy. A tak prvními civilizačními objekty v tomto městě jsou pro nás bordely a hodinové hotely. Jeden za druhým. Na první pohled to vypadá jako průšvih. Ale kdepak, zatímco normální hotely zde stojí nehorázné peníze, hodinový hotel zde představuje vlídné přijetí, dokonalou čistotu, příjemnou cenu (i za celou noc), klimatizaci, dva televizní pornokanály, noý zubní kartáček, a hlavně, garáž pro Tondu přímo u kóje. Recepční se neptá na pas a zahrne za vašim autem oponu. No skvělé!

A u vjezdu ještě máte po ruce miniaturní budhistickou kapličku.


Ráno jdeme na akci "najdi lodního přepravce" pro Tondu. Rozhodli jsme se zkusit to tentokrát od podlahy, tedy nikoliv na webu hledat nadnárodní logistickou velmoc, která si nechá zaplatit své skleněné paláce plné trubců a zněkolikanásobí tak skutečnou cenu přepravy.
Kde ale začít? Tak si představte, že přijedete třeba do Hamburku, rozhlédnete se kde trčí portálové jeřáby a chcete se tam někoho zeptat jestli by vám nepřevezl auto třeba do Paraguaye. (Připomínám již dříve zmíněnou cestovatelskou definici: Přístav je takové město ve městě, kde nikdo nic neví.)
A tak jezdíme po ulicích co nejblíže k moři, hledíme z Tondových oken, u čehož se zalykáme dusnem a Morkporkovými výpary. Jenomže nic, tady nikde netrčí žádné portálové jeřáby!
Alespoň prorážíme malou uličkou k nábřeží. Je tu pár malých lodí a výhled daleko do říčního zálivu.

Nic, žádný přístav.
Vzpomenem si, že v noci jsme viděli námořní muzeum, nedaleko našeho noclehu. Tam budou mapy, a zorientujeme se, kde je vlastně přístav.
Cestou zahlédneme tahač s kontejnerem, jak se prodírá hustým provozem. Za ním! Za chvíli už zastavujeme na terminálovém překladišti. A za dalších pár minut se nám už věnuje krásná Liu a vysvětluje kteří forwardeři využívají služeb této lokální společnosti. Dobrý začátek!

Lodě vyjíždějí vždy v neděli, jsoutu i také co jedou do Korei a taky přímo do Vladivostoku! Vybereme si korejskou společnost.

Vyhledat ji na mapě podle adresy a prodrat se hustým provozem, to ovšem není vůbec snadné. Jestli to bylo v Kuala Lumpuru obtížné, tady v "patentkově" to je prakticky téměř nemožné. Postupně se vybavujeme třemi plánky města, pokud jsou na nich anglické přepisy, pokaždé jiné. A jiné jsou na navigaci a další na googlu. Internet je tu stejnak těžko sehnat. Víme jenom o místě s wi-fi na chodníku před jedním bordelem. Město je však obrovské, nelze se vracet. A odpoledne tam stejně praží slunce, nic na obrazovce neuvidíte a do pár minut zemdlíte vedrem.
Ulice se tu jmenují všechny stejně, ty velké podle zdejších králů. Korejská splečnost sídlí ve skleněné věži na Rama IX - 78 (sedmdesátá osmá ulice Ramy devátého, blahé paměti, pokoj jemu). Tedy, je zde několik stovek ulic se jménem Rama.
Naučíme se přeplout město po rozumně placených estakádách v úrovni třetího patra. Úžasné. Jak ale zapadnete dolů do husté automobilové kaše, je zle. Tlačíte se, blatník na blatník. Situace na velikém displeji je ale zrovna super, žádný trafic-jam.

Pokud však uděláte chybu a přejedete, tak musíte na nejbližší U-turn. To znamená trestných třeba 5km rychlostí 2km/h. Město získává novou přezdívku U-turnov. Podvádět nelze, betonová svodidla to nedovolí. Což vtipně vyjádřil umělec betonovými jelínky (na obrázku dole).

Nejen sochy, ale i betonové dřevěné stoly a lavice - příjemné k posezení, betonové stromy - jako živé, betonové dřevěné obrubníky, kapličky, betonové cokoliv. To je jihovýchodní Ásie.

Hrun ráno odlétá domů. Snad se opět setkáme ve Vladivostoku.
Večer pro jistotu zajedeme cvičně na letiště, cestovat v U-turnově není bez rizika. Odbočovat se dá jen doleva nebo zpět do U, doprava nikdy. V Thajsku se naštěstí jezdí vlevo, nemusím se aspoň přeučovat z Austrálie. Bez navigace bychom neměli šanci se proplést. Udělali jsme jen jednu chybu. Stála nás 25km zajížďku se zhruba osmnácti složitými křižovatkami. Tohle město nemá na celém světě obdoby!
Večer vcelku zkušeně nacházíme další hodinový hotelík. Je tu jen jedna potíž. Je na opačné straně ulice. To nic, jen tři a půl kilometru přes 4 U-turny a je to!


Tož Hrune, brácho ahóóój, a zase někdy někde ve světě.

Postupně rozkrýváme taje zámořské dopravy. Zjišťujeme, že převézt kontejnér je ten nejlehčí úkol. Dá se zvládnout dokonce i za 250$ ! Tady v Thajsku ale už byrokracie zbytněla a ojetá auta jsou obzvláštním tématem. Proto je tu auto kategorizováno jako nebezpečného zboží. Ale i tak máme nabídku na převoz kontejneru do Ruska za nádherných 400$ . Ale dostat auto do kontejneru, to je tu zjevně velký probém. Poplatky všeho druhu, odesélající společnost musí mít speciální licenci pro tohle "zboží", povolení pro jednotlivou ppřepravu. Musíme najít někoho, kdo se v papírové džungli vyzná. S tímhle tu ale nikdo nemá zkušenost. V nadnárodních společnostech se větěinou dozvídáme, že soukromý majetek nepřepravují.
Nemůžeme se hnout z místa. Máme za sebou perný týden, čekáme teď už na vyjádření od šesti společností. Stále nemáme tu pravou. Každá se vždy na něčem zadrhne.

Jednou jsme uvízli v odpolední dopravní zácpě tak, že jsme to vzdali a vyjeli k poněkud lepšímu hotelu jež jsme zrovna míjeli, naštěstí již schátralému, takže na něj kapsa ještě stačila. Odměnou byl střešní bazén a vyhlídka na Ang Morpork.

V hotelu se zlobím na nefungujíc wi-fi, rozprava s hotelovým zřízencem ale přináší nečekaný výsledek. Má přítele, který se zabývá přepravou čehokoliv kamkoliv. Nejdříve tomu nevěnujeme pozornost, ale nakonec se z toho vyklube jediná reálná šance v Thajsku. Ofocuje si Tondu i Carnet, je vidět, že se problém skutečně řeší. Dostává přezdívku Stárák. Cenovou nabídku ale stejně není schopen udělat hned.

Tak, ještě navštívíme Mongolskou ambasádu, a vyrazíme. Čekáme v uličce před branou, než skončí polední pauza. V tom přijíždí ambasádor a musím uhnout jeho honosnému autu. Zacouvám zpět na místo, ale ejhle, v mezichvilce se mi tam zaparkovala malá Toyotka. Přejížděje zpomalovací hrb, skryla se mi pod obzor zrcátka a splynula s bílou zdí. Ta dopadla! Průser.

Řidič, naštěstí nezraněn, vykřikuje, že je od policie. Já zachovávám klid a přemýšlím koho sehnat na překlad. Situace nevypadá příznivě. Amazonka zkouší sehnat někoho anglicky mluvícího na ambasádě, ale marně. V tom ze dvora ambsády vyjde urostlý australan, What is doing? Hledí nevěřícně na australské auto a pak i na nešťastnou tojotku. Toho mi seslal anděl strážný. Za půl hodiny jsem sice od hodně dolarů lehčí, ale s písemným protokolem - v patentkovém písmu - o finančním vyrovnání na místě. Uff.
Protokol mám schovaný. Praví se v něm, že k nehodě dojde v roce 2556.
...Aha, tak proto na Tondovi není ani škrábanec.

A hurá pryč z města...

Tady jen někdo pálí trávu. A mrak na druhém snímku mne přesvědčil že dnes to na lítání není, i když to tak chvíli vypadalo.
¨¨