První kilometry po pravé straně s australským pravostranným řízením. Tuto změnu jsem očekával s obavami. Ale není to tak zlé. Naopak, tohle je výhoda. Cesty jsou plné mopedistů a chodců a hrajících si dětí. Takhle je mám daleko lépe pod kontrolou. Protijedoucí auta nejsou problém.
Co se týká mopedů, jezdí naprosto libovolně napravo či napravo, tedy v protisměru. No dobře, beru je jako chodce. Narozdíl od nich ale mopedisti používají speciální cvik, takzvaný "khmerský střih". Jedná se náhlé sebevražedné vybočení do cílového místa bez ohledu na situaci a bez jakéhokoliv upozorňění. Vždyť většinou nemají ani zpětné zrcátko, tak přece nemůžou vědět. A vůbec, zpětné zrcátko je na nic, v noci by je oslňovalo, když jezdí bez světla. Termín "khmerský střih" jsme přejali od jedněch cestovatelů, kteří se seznamovali s tímto jevem v sousední zemi. Podle našich zkušeností jsou ale laoští mopedisté nejlepší ze všech.

Znají ještě mnohem více mopedových efektů.
To že se na moped vleze celá rodina je normální a neoznačoval bych to jako zvláštní efekt. Jsou tu ale opravdu pozoruhodné dovednosti jako: "děstský racer", "hromadný rozvoz prasat" - na jeden moped se nakládá tři a více kusů, zabezpečených proti mrňouskání bambusovými dlahami, dále hra "kdo dokáže převézt širší předmět?", velmi častá je "ekojízda". Poslední efekt uspoří téměř polovinu paliva, spočívá v noze zaklesnuté do kamarádova mopedu, jež díky tomu může jet bez motoru.
Mi se ovšem nejvíce líbí "pantoflíčkový posez". Je mi moc líto, že nemám po ruce žádnou fotku tohoto překásného jevu. Laoské dámy jsou totiž velice ladné a v každém věku oblékané do dlouhých úzkých a nádherně tkaných hedvábných sukní. V tomhle samozřejmě nelze sedět obkročmo. Sedají si tedy na moped bokem, stejně jako šlechtičny na koně. Celé je to ale zdokonaleno pantoflíčky, jež se za jízdy ledabyle houpají na prstech. Rozkošné. Ani jednou jsem neviděl dámu se ztraceným pantoflíčkem. Vlasy jim krásně vlají. To byste neměli srdce jim nasazovat helmy.
Na laoských cestách očekávejte prostě cokoliv.


Prodej náhradních dílů.


Je libo sušené žáby?


Bezva místo pro nocleh. Další dny v horách se už hledá hůře.

Žďár.

Cesty v horském terénu jsou lemovány hezkými vesničkami.

Postupně se propadáme v čase někam dozadu. To co jinde vidíte ve skanzenech, je tady realita. Chudoba je zde veliká. Ale lidí nevypadají nijak nespokojeně. Nejhezčí chvíle nastávají večer, kdy se lidi vracejí z polí či sběru paliva. Umývají se ve společné koupelně na kraji vsenice, posedávají a klábosí, děcka hrají hry...




Ve městečku nacházíme gesthouse s tak krásným interiérem a tak nízkou cenou, že neodoláváme. Dokonce i internet.

Laoský masivní nábytek, to je něco.

Úžasné auto. Motor je univerzální. Dá se sejmout a nasadit na bahenní traktor, nebo třeba na generátor. V městečku pozorujeme prodej univerzální stavebnice. V sadě jsou kromě bahenních železných kol s lopatkama i silniční kola gumová.

Možná jste si na snímcích všimli vedle patentek i čínských znaků. Jak se blížíme k čínské hranici, je jich opravdu čím dál více, ve stáncích vidíme mnoho číňanů.

K hranici to máme pouhých 15km zajížďku. To nám nedá, podíváme se tam, třeba se dozvíme něco nového, třeba tam bud kancelář nějaké místní cestovky, nebo třeba tam potkáme nějaké cestovatele. Šance nepatrná ale každá šance dobrá.

Narozdíl od všech ostatních hranic tu vládne přísná atmosféra. Zkusíme se poptat přímo čínských oficírů. Laoská celnice je 5km daleko od vlastní hranice. Celníky se podařilo umluvit, že tu můžeme zaparkovat auto a stopem dojíždíme až k čáře.
Dál neprorazíme. 0 bodů, s číňany nám mluvit nedovolili.
Vzpomínka na železnou oponu. Tahle je ale zlatá.