Sjíždíme z hor. Čas sázení rýže vítá nás. Celé vesnice pospolu na poli tráví den. Krásné ženy zdejší, byť v bahně pohrouženy, v nejskvostnější šat čistý stále oblečany.


Je to lid pracovitý, hedvábím zná dobře zacházeti.



Blíží se město veliké, v horách nově zbudované.

Domy nové, hezky upravené, střechhy zelené, modré i jinak nabarvené. V domech usměvaví lidé, obchodníci v krámech sedí, na zdi svatební fotografie, ve skříni skrovný čistý šat, v koutě dřímá děcko v síti spokojeně.
To město zove se Xsiam Huan, i jinak či podobně, na jménu nezáleží však.




Mnoho tkadlen tu klape na stavech od rána do večera, tkajíc látky přeskvostné z hedvábí vezdejšího.



Hedvábí hrubé, barvené i jemné, leskne se na slunci a zdobí již tak ladné postavy ženštin laoských.

I zde usedá velmistryně, jíž osmdesáta již dávno zdobí, ke stavu v domku přeskrovném a z hlavy spřádá vzory složité. Bambusovou tyčí podebítá tu nitku, tu několik, na látce skví se potom zahrada, či stádo jelení. Ostatní tkadleny jí úctu vzdávají, i my se hluboce k zemi skláníme.

Dokonce i mapu země své do látky vetká. A její mistrovství v lesklé nitky uloženo jest. Pohleďte, toť vskutku paměť nebývalá. Žačka pak nitku po nitce smí překládat, tkaje látku poznovu.

I skůtr starý, by prach nesedal naň příliš, skvostným kusem zahalen tu jest.

Amazonka unesena jest velice. I pro kamarádku novou laoskou tuto zvěsť přihotovila: LaoSilk. Jen co by ji takto odhalila, kterak své dílo světu ukázati. Bodejť se ji podaří udržeti jeji obchod krásně započatý.



Tak jo. Konec poezie, do práce.
Postupně se nám shromažďují e-maily od dopravců a čínských cestovek, je potřeba udělat si na pár dní mobilní kancelář.
Ve městě nacházíme dílnu s řezacím plotterem. Vyzdobíme Tondu na další cestu. Jednak sobě pro radost ale taky abychom udělali dojem na různé celníky, jež v budoucnu potkáme. Na fotce je majitel dílny večer po doladění grafiky.

Je to poněkud sebevědomý čin v situaci, kdy se nemůžeme nijak hnout dopředu. Zjišťujeme ale, že to má velmi blahodárný vliv na nás samotné. Funguje to jako vlajka v bitvě. Přece tady takhle nazdobeného Tondu nezapálíme!
Ze všech Bangkokských dopravců už zbyl jen Stárák. Ostatní odpadli, že nemají patřičné oprávnění, konexi na cílový přístav a podobně. Stárák nás čas od času "potěšuje" zprávami typu, že je problém s tímhle, a pak zase támhle. Rozumím tomu jasně, připravuje nás na daleko vyšší částku, než si kdo uměl přeedstavit. Až konečně jeho cenová nabídka přišla, bylo to ještě horší. Kosmické, nesmyslné.
Jsme zase na nule.
Tak to zase zkusíme přes Čínu.
Melinda, obchodnice nejnadějnější z čínských cestovek se nám věnuje a emailujeme si velice věcně.
Zjišťujeme, že OZťáci mají rozjednánu cestu také s touto cestovkou. A vidíme, že narozdíl od optimistických výroků na facebooku, kde lákaji do konvoje další cestovatele na jasný srpnový termín, neodhodlali se říci cestovce své ano. Pochopitelně. Pak by již cenu nesrazili. Je pravý čas na konečné rozhodnutí, zda do toho půjdeme s nima. Oni do Mongolska nechtěji a my se zdráháme do Pakistánu. Zaplatit tolik peněz a vyhnout se tak Mongolsku, kam chceme, hmmm. Uvážíme nejen náše předchozí vědomosti, včetně unesených českých dívek o nichž se již mnoho měsíců nic neví, ale i čerstvé zprávy o povražděných horolezcích v severních oblastech Pakistánu, jež byly doposud považovány za celkem bezpečné. Takže popřejeme OZťákům mnoho štěstí a loučíme se s nima.
Na naší mapě zčevenává nejen Bangkokský přístav ale i území Pakistánu.
Přeplánováváme naši trasu přes Sečuan, aby se to dalo rozumně stihat. Namísto šestitisícového sedla bude jen pětitisícové. Melinda nás zatlačuje do ještě většího kompromisu, přes čtyřtisícové sedlo. Maje představu o cenové kalkulaci a zanje i ceny jiných expedic, včetně OZťáků, jsem optimista, kompromis najdem.
Ale NE, Melinda nás nakonec šokuje naprosto nehoráznou sumou. Srazit ne jeden ale několik tisíc dolarů které požaduje ned únosnou cenu je nereálné. S ostatníma cestovkama byl proces jednodušší, chtěli prostě moc.
Takže NE. Jsme opět na nule.
V mapě nám definitivně začervená celá Čina.

Umím si představit, že za několik málo roků už nebude takový problém přes Čínu vlastním vozidlem cestovat. Pro nás se ale cesta uzavřela.

Hledáme taky, kde zakoupit nový Spot, namísto ukradeného mi v Thajsku na nábřeží Mekongu. Marně. Jedině se vrátit do Singapuru, jinde v Ásii jej neprodávají. A koupit je na Amazonu nemá slysl, když nemáme jediné místo kam jej nechat zaslat. Vždyť my vůbec nejsme schopni jmenovat jedinou zemi, kde s jistotou zhruba za měsíc budeme :)
Do toho začal nějak haprovat Amazončin spot. Odhodlávám se jej rozebrat.

Zjišťuji konstrukční vadu: kontakty z bateriového kontejneru mají být přitlačovány na pozlacené plošky elektroniky. Celé to drží pohromadě plastovýma packama pouzdra. Problém je, že ty kontakty jsou z hodně tuhého materiálu a pouzdro z relativně měkkého plastu, pro nějž půlmilimetrová škvíra nic není. Ve skutečnosti to drží pohromadě vodotěsnící páskou. Amazončin spot prošel padesátistupňovými australskými horky, takže se vůbec nedivím výsledku. Po pořádnem stažení pouzdra už zase pracuje. Ale to konstrukční řešení (možná jen dodatečná náhrada některého z materiálů) je pro mne zklamání z jinak skvělého zažízení. (Jo, a povšimněte si nápisu "made in". A pro zvídávé, ta velká čtvercová kovová plocha, to je anténa. Je doladěna ve výrobě na vysílací frekvenci vrypy - zábrusy.)

Tak, a co dál?
Na mapě je ještě tušitnaděje ve Vietnamu. Hraniční přechod je odtud jen 65km. Zajedeme tam na průzkum.

Ještě pár fotek z cesty z města.
Nocleh v horách.

Pochoutka na křižovatce, motýlí larvy.

Laoský veterán nám ukazuje některé z min jež tu zbyly v miliónech kusů po američanech.

Původně jsme šli jen do stánku u cesty na polívku. Pan domácí je ale živoucí muzeum. Škoda že mluví jen francouzky. To je ovšem taky zajímavé, neboť je to jediný člověk, jehož potkáváme v jihovýchodní Ásii, který ještě francoužtinou vládne. Francouzská Indočína vymizela dokonale nejen z map, ale i z hlav lidí. Lidi, kteří mluvili francouzsky už prostě nežijí.
A ta válka, kvůli které Laos trpí minama dodnes, ta se tu nejmenuje Vietnamská válka, nýbrž Americká válka. To ovšem neznamená, že to tu američané mají totálně špatný, jak by se dalo očekávat. Veliké finanční injekce a sociální programy to, zdá se, opravdu vylepšily. Krom toho, tu potkáváme spoustu offroadů se znakem organizace vyhledávající miny v terénu a pomáhající obětem.