Noční příjezd do PnomPenu znamenal problém s noclehem. Je to tu bezpečné na přespání v zastrčené ulici v autě? Nejsme si jisti.
Prozřetelnost nám seslala hodinový hotel, na nějž nám ukázal prstem kdosi v nočním pouličním stravovacím krámku. Sami bychom jej na ulici nerozeznamli. Za neuvěřitelných 7 USD za oba nacházíme kolem půlnoci čistotu, přívětivé hostitele a malou snídani. A ten ojedinělý krámek nás zase těsně před zavřením zachránil přes smrtí hladem. Dokonce se našlo i docela dobé pivo. Tohle miluju!

Hlavní město...





Nejvíce na nás asi zapůsobila doprava.
Pantoflíčkový posez, jízda v protisměru, hromadná i nákladní moto-doprava, kouzelné.



Směs tří druhů vozidel: Super drahá a naleštěná auta, mopedy a tuk-tuky veřejné dopravy. Na první pohled je vidět, že tady chybí střední třída. Milióny chudáků a vrstva nechutně bohatých.

A taky velmi zaujala volební kampaň. Městem se prohánějí vozy příznivců té či oné strany a projevují se u toho - zhruba jako na fotbale. Jednou jsme projížděli několik hodin na druhou stranu města, ucpaného hlasitými volebními demonstranty. Dlouho do noci postávají na nárožích partičky křiklounů a jsou slyšet hodně do daleka. Pokud se kolem prožene některý z alegorických vozů, ať už protivníků, nebo soukmenovců, vzniká ohlušující řev. Dozvídáme se, že ti křiklouni jsou placení. A taky je zřetelné, že drahá auta bohatců jsou zároveň auta volebních lídrů. Obzvláště ta se zlatými registračními čísly (jako 7777). Na naší cestě jsme zažili mnoho volebních kampaní. Tahle je "nej", překonala i pitoreskní malajskou "vlaječkovou válku".



Ale do práce. Boj za vyváznutí z indočínské pasti, přepravu Tondy a záchranu expedice, pokračuje. Pro počátek máme vyhlídnuté asi tři zastoupení velkých mezinárodních společností, vychvalovaných cestovateli na internetu, nebo jako tip od přátel. A velké naděje vkládáme do jedné, která se věnuje stěhování (většinou zahraničních pracovníků) a má zkušenosti i přepravou aut v osobním vlastnictví.
Realita je opět zdrcující.
Nesmyslně nadsazená cena (třeba pětinásobek přepravy z Evropy do Jižní Ameriky a až 25násobek ceny za vlastní přepravu bez papírů) nám je sdělena buďto už druhý den, anebo později v emailu po týdenním oddalování. A s tou stěhovací firmou, s angličanem "stříbrňákem", který vypadal, že umí dotáhnout věc až do zdárné přepravy to dopadlo úplně nejkatastrofálněji.
S hledáním kanceláří podle adresy je to ještě horší než v Bangkoku. Tam jsme za pár dní prokoukli systém poštovních adres. Alespoň jakž-takž. Tady ale žádný systém neexistuje! Takže postup je tento: Pomocí fint naučených v Bangkoku (navigace, mapy, překladače) se dopravujeme do oblasti +/- 2km od cíle. Zpravidla to zabere pár hodin hledání a vyžaduje to notnou dávku štěstí. Závěrečná fáze je nejzajímavější: Zeptáte se řidiče tuk-tuku nebo trhovce. Lidi jsou ochotní a posílají vás dál a dál, všichni se přitom tváří jako by denně docházeli do kanceláře globální přepravní společnosti. Až nakonec, světe div se, po průchodu zeleninovým stánkem a za ním navazující prodejnou košťat a kýblů, stojíte na stísněném betonovém dvorku s celoplošnou kaluží, procházíte podivnými schodišti zakrytými vlnitým plechem nahorů a dolů, ...a! jste tam!!

Úplně vyčerpaní dusným vedrem a "naším bojem" se dáváme náhodně do řeči s párem angličanů, kteří nám nadšeně vykládají o levném a přitom velmi konfortním novém hotelu. Neodoláváme a přidáváme se. Nekecali. Tohle byl za cca 30dolarů za oba takový luxus, že na to už nikdy nezapomeneme. Byl to poslední skutečný hotel na naší cestě. (Ta bude trvat ještě víc jak půl roku..) Trochu se za to stydím, tohle není styl naší cesty, ale velmi jsme tam zarelaxovali a užili jsme si to moc. Pozorujeme cvrkot na Mekongu pod náma, píšu bubliny, spřádáme plány na další postup "z pasti" a třeba ve tři ráno se řachtáme v bazénu. Aááách.