Máme spoustu zážitků, pocestovali jsme si, užili moře, malebných vesnic i kousek pralesa, ale v našem problému "jak z pasti ven" jsme se nijak neposunuli.

Jedeme zpátky do PhnomPenhu.
Máme tam další želízka v ohni. V Sihanoukwille jsme zachytili adresu na ještě jednu agenturu v hlavním městě, prověříme i když tomu už moc nevěříme.
...A taky že nic.

Příjezd nebyl jednoduchý, až do pozdní noci se prodíráme totálně ucpanou výpadovkou k centru. Nepodobné západním trafic-jamům. Tady se víří prach, čvachtají kaluže, mopedy i auta hledají jakékoliv skuliny pro postup vpřed. Třeba po "chodníku", tedy blátem mezi pouličními stánky a oprýskanými domy. Nákladáky do toho řvou a smrdí a pošťuchují se jako prehistorické příšery...


Teď zase zkusíme vsadit na Vietnamskou kartu! Nejdříve navštívíme pobočku Vietnamského přepravce v PhnomPenhu - toho co jsme s ním komunikovali už v květnu z Malajsie. Oprašujeme akční plán z Laosu (14.6.2013 Vietnamska hranice..) Jen jej trochu upravujeme. Nepokusíme se s Tondou vjet do Vietnamu, ale naložíme jej do kontejneru už na hranici, na neutrální půdě a ona společnost jej náklaďákem doveze rovnou na loď.

Už se v tom chaosu docela vyznáme a tak poměrně rychle kancelář nacházíme. Stačí se jen prodrat kapalinou tvořenou mopedy a neohluchnout přitom od předvolebních tlampačů - kampaň vrcholí.

Na PhnomPenhské pobočce ale sedí dost neschopní jedinci, nevyřídíme s nima nic. Tak si alespoň zajišťujeme schůzku se šéfíkem ve vietnamském Saigonu a hurá tam. Cestou alespoň očíhneme onu neutrální půdu na hranici.
Tak jedem!

Přes Mekong už není žádný most. Jen přívoz.
Zmatky, nutnost vystát frontu na lístky, tlačenice, vlezlí prodavači a spousta žebráků fungujících jako druhé mýtné. Neustále jezdí přívozem sem a tam - to je místo výkonu jejich živnosti.


Ještě absolvujeme noc v Toníkovi někde na staveništi a ranní hygienu v superluxusním kasínu před hranicí. Dost nechápeme, že nás tam pustili. V 7 ráno a polovina rulet obsazena hráči.. Je cítit, že ve Vietnamu existuje bohatá třída, která si zde jezdí vyhodit z kopýtka. Něco jako u Znojma - blahé paměti..

A jsme na hranici! tohle je úplně něco jiného než na severu Laosu. Tady se s náma nikdo nebaví. Mnoho hodin se snažíme najít někoho s kým by se dalo vyjednávat. Kde nechat Toníka, zda-li je zde zóna, kde by se dala nakládka provést. Ach, jaká naivita. Samé povýšené xichty a navíc jazyková bariéra, div, že nás nenechali zavřít..

Opouštíme Tondu na parkovišti, které sa nám zdá nejvíce na očích.
Využíváme důkladných prohlídek projíždějících autobusů do Saigonu - všichni cestující musí ven - a do jednoho z nich po krátké domluvě s průvodčím naskakujeme...