Nejdříve ale musím dopovědět, co se dělo v Saigonu po našem návratu z krásného putování po deltě Mekongu.

Nic!
Pan Tai se k domluvené schůzce nehlásí. Neodpovídá na emaily. Radím se s kamarády, co už mají za sebou nějaká obchodní jednání s asiaty. "Nejsou schopni ti říci NE a vyhnou se další komunikaci k tématu, nennech se tahat za nos, je třeba jednat oklikou, ale i tvrdě, čekání ti nepomůže.."
V Saigonských ulicích je ale jinak příjemně.

Píšeme Taiovi email, že jsme těsně před odjezdem, že už opravdu musíme Vietnam opustit. Samozřejmě, že už dávno uplynula ona domluvená středa a samozřejmě, že odcestovat nutně nemusíme. Snažíme se, aby naše zpráva nezněla zoufalecky, že je naše poslední naděje, a tak je to jen suchá zpráva která oklikou říká teď anebo žádný kšeft neuděláš.

Zabralo to. Ozývá se ve chvíli, kdy si už hledáme autobus zpět. Píše že byl zatížen neodkladnými, bla bla..., a že máme přijít. Sláva!
Na schůzce nám říká, že už instruoval své kolegy na PhnomPenhské pobočce, které už ostatně známe, že vše zdárně proběhne. Ano, ano, ale stále neslyšíme to hlavní - cenu! Jsme napjatí k prasknutí.
Konečně přichází ortel: Cena. Je hrozná.
Ale poprvé ještě v rozumných mezích, ne víc než trojnásobek podobné přepravy mezi Evropou a Amerikou. Ještě cosi usmlouváme, argumentace, že je to šestinásobek ceny, kterou nám dal při korespondenci v květnu zabírá jen částečně. "To bylo v květnu, byly úplně jiné podmínky, bla bla bla.."
Nakonec si potřeseme rukou. Bingo! Sice ještě není vyhráno, ale snad se to podaří.

Na PhnomPenhské pobočce se vyzbrojujeme skypovým kontaktem na milou slecnu Piou. To byl zásadní krok, bez nějž by to jistě zkrachovalo. Sice ještě nic konkrétního neudělali, ale nám se chce věřit, že Tai je natolik schopný, že ukočíruje své podřízené i na dálku.
Z bláznivého PhnomPenhu

odjíždíme zpět do Sihanoukville chystat vše na místě.

A je toho dost.
Především musíme najít partnera pro přijetí Tondy v destinaci. Ale ani tu ještě nemáme jasnou..
Přijíždíme do našeho milého útočiště, do malého domečku v Hejnově zahradě. Tady, v našem "plážovém office" to všechno zúřadujeme.

Hejno tu zrovna není, ale milé jeho společnice nás již berou za své a ubytují. Ani druhý den Hejno není a když se po něm stále ptáme, přestane jeho nejbližší konečně uhýbat zrakem a se slzou v oku špitne, že jej zavřeli.
Ach!
Od té doby jsme jej už nikdy neuviděli...
Tušíme, že šlo o konkurenční boj, či tak něco. Stále mi zní jeho slova o hluboké demokracii zde. Je to tvrďák a má naši úctu. Ať se z toho proboha vymotá. (O mnoho měsíců později nám odepsal, že se již dostal ze žaláře ven a že to nebyla žádná legrace.)

Takže řešíme destinaci:

Korea, a z Korei pak do Vladivostoku normálním přívozem, ale i zde jsou informace o této možnosti rozporuplné, ani to, zda v Korei zabere náš carnet...

Anebo lákavý severní Magadan, z nějž bychom riskantně pokračovali bahnitou "cestou kostí". Ale hlavně, kolik týdnů bychom v Magadanu byrokraticky vyprošťovali Tondu z přístavu, těžko si představit. Tohle riziko je daleko hrozivější, než bahno. Určitě bychom nějaký vyprošťovací tank našli, s naším trumfem - dostatkem času a se širokou ruskou duší tamních sibirjaků..

Japonsko, Tondovo rodiště, po hrůzných zprávách o technických podmínkách pro provoz cizího vozidla, jsme zavrhli rychle. Ale kdyby přeci, i odsud by ale snad měl do Vladivostoku fungovat nějaký přívoz.

Zvítězil samotný Vladivostok. Tam je ostřílený přepravce Yurij, známý svou kanceláří z mnoha moto i auto expedic. Ten nám taky potvrdil, že zásilku příjme a údaje jeho kanceláře se tak ocitají v našich v přepravních papírech. Samozřejmě, zadarmo to ani zdaleka nebude.. A možná se ve Vladivostoku setkáme s Hrunem. Už si jej představuji, jak se opíjí s Yurijem a nás bude ve Vladivostoku vítat i s osvobozeným Toníkem.. Konečně můžeme alespoň odhadovat termíny pro mnohá víza. Například Ruské nebo Íránské a začít nové kolo boje na této frontě.

Jenomže se špatnými zprávami se nějak roztrhnul pytel. Zatímco my z plážového office rozmýšlíme varianty a sepisujeme velikou variantní tabulku s harmonogramem získávání víz tak, aby se celá cesta nesestávala jen z nekonečného čekání na úředníky v hlavních městech, přicházejí do toho málo povzbudivé zprávy:
V Pakistánu v horách byli povražděni členové horolezecké expedice, a v Pakistánu se také ztratily dvě české holky na vandru (ty se pak vrátily domů až po dvou letech v zajetí, jejich vyproštění zaměstnávalo nejedno české ministerstvo).
A co se dotklo přímo nás: v Íránu zatkli a uvěznili partičku slovenských paraglidistů (dva z nich se z vězení vrátili až po půl roce, ..a v doprovodu vládních činitelů). Zrovna s Íránskými vízy jsme měli mnoho starostí. To jsou ty nesplnitelné podmínky, jež si tyto země kladou: nejdříve ukažte víza následující země, a uveďte přesná data vstupu i výstupu. Jakékoliv zpoždění vám okrojí vymezený čas. A v Íránu navíc vše nasvědčuje tomu, že potřebujeme nějakou agenturu, sami tyhle víza nezískáme.
...Představte si, že sedíte někdy v červenci v deštivé Kambodži a MOŽNÁ se vám do měsíce podaří přeplavit auto do Vladivostoku, pak, po překonání devatero hor, devatero pouští a devadesátero úředníků jenou dorazíte na Íránské hranice. Kdy přesně?? Všichni po nás chtějí záruky a všichni nám dodávají jen nejistoty.
A do toho příjde nesmyslné obvinění slovenských kluků ze špionáže. A jako důkazy slouží typicky špiónské vybavení: padáky, vysílačky, GPSky, foťáky, mapy. A to nemají SPOT, na němž zakládáme naši bezpečnost v krajní situaci. jediná chyba, kterou kluci udělali, že se odvážili si tam jet zalítat zrovna v napjaté předvolební době..
Tak to je konec.
Amazončina touha se do Íránu podívat, se tak dobře hodila do mého plánu: podobně jako z Evropy na Saharu, bychom se před postupujícím podzimem a zimou v Rusku a Kazachstánu přesunuli do tepla Íránu. A mohlo by pokračovat i putování vzduchem! Plán se rázem ocitl v troskách.

Přichází i jedna milá zpráva. Kamarád Laco navrhuje, že uspořádá finanční sbírku na to abychom se z téhle pasti vyplatili. Ale to ne! My se tu vlastně stále bavíme, my jsme na dobrodružných prázdninách, i když je to docela záhul. Zdaleka nejsme v situaci, kdy potřebujeme zachránit. Tedy ve smyslu jako ty dvě děvčata v Pakistánu. My jen bojujeme, aby expedice probíhala dál. Ne, díky Laco, ale je to pro nás veliká morální vzpruha!

Jak vlastně teď vypadá naše mapa:

Kromě meprůjezdného Vietnamu pro nás bohužel zrudnul i Írán. Sýrie je stále v občanské válce a nevypadá to tam dobře, a konflikt se rozrůstá i do přilehlých zemí. Dokonce i z Egypta přicházejí znepokojivé zprávy.

Nemůžeme dále čekat na postup byrokratů a musíme udělat několik rozhodnutí. Takže předpokládáme, že k nalodění Tondy opravdu do dvou týdnů dojde. Vzdáváme Írán, před zimou na jih utečeme přes jedinou Kavkazskou cestu, kterou rusové cizincům umožňují - přes Osetii. Určitě se nechceme vzdát Mongolska a protože v cestě do Kazachstánu je opět Čína, znamená to, že potřebujeme 3x vstoupit na ruské území. Tedy velmi rychle musíme vyřídit "mnogokratnoje" půlroční bussines vízum - no, nic jednoduchého. Pokud bude Kavkaz zasypán sněhem, nevěřím že bude průsmyk udržován, takže trochu spěcháme, zhruba v listopadu musíme být na jihu - z Ruska pryč. Jinak nám unikne celá Malá ásie a my budeme nuceni cestovat zimní Ukrajinou rovnou dmů. (Tehdy jsme měli Ukrajinu za docela klidnou až nudnou oblast, nikdo netušil co se tam brzy semele.) Amazonce je to líto, chtěla by vízum v Rusku využít více, ale já mám silné pochybnosti zda bychom tvrdou zimu v Tondovi přežili. Stačí, když ráno nenastartuješ. I tak to bude drsné, marný pokus o zprovoznění topení v Malajsii ukázal, že je zanesené, vždyť australan Tonda žádnou zimu nikdy nezažil. Pro velké ruské vízum potřebujeme mimo jiné i vyšetření HIV. Tady jej nezískáme, na cestě jsou pouze dvě města kde to lze spolu s vysvednutím hotového víza provést: Manila a Seoul. Jaké štěstí, že jsme nakonec správně vybrali Soeul..
A vezmeme to přes Bankog, tamní mongolské velvyslenectví již máme obšlápnuto.

Komunikace s Piou a Tai není moc povzbuzující, ale nakonec přeci jen příjde něco konkrétního. A to veliké překvapení. Papírování delegovali na nikoho jiného, než.. podržte se, našeho starého neznámého Agenta X! Sjednaná schůzka je tam, kde jsme před několika týdny našli spící přístavní zámek. S velikým zpožděním, ale přece se X dostavil. Mladík na mopedu.

Po úvodním seznámení od nás přebírá to nejcennější, Toníkův carnet a mizí s ním v přístavní budově. Že máme počkat. Čekáme. Hodinu, dvě, nic se neděje. Chlap i s papíry zmizel. Sháníme jej uvnitř, a nakonec se nás sželí jednoho z těch spáčů, říká že jej zná a volá mu. To už je odpoledne a my jsme hladoví a zuřiví. X se zdejchnul a zřejmě po první potíži vše odložil na jindy. Bylo mu to fuk. Sháněl někde nějaké jiné kšefty či co. Ukecáme spáče o ještě jeden telefonát a na ucho si jej bere Amazonka. Ona totiž lépe než já rozumí angličtině ve sluchátku. Ale to jsem po roce stráveném s ní 24 hodin denně nevěděl co ještě umí lépe. Spravedlivý hněv! Ta vám jej přes telefon tak seřvala a postavila do pozoru, že jsme všichni zírali. Zítra v 8h přesně tady budete na nás čekat a podtom budeme všechny papíry vyřizovat výhradně společně! Nevím už, čím vším mu vyhrožovala, ale vztek na všechny ty podvodníky a vydřiduchy se kterými už kolikátý měsíc bojujeme se v tom dokonale zkoncentroval.

Zabralo to! V osm tam byl, Amazonka naskakuje spolu s ním na onen jednosedadlový moped a spolu mizí v prachu. A za půl hodiny zase všichni běžíme sem a pak zase přejíždíme tam. Všeobecné bláboly pana Tai o to jak se o nás jeho kolegové postarají ponechávám stranou a píšu mu harmonogram po hodinách kdy se co stane. Pro kontrolu, international shipment v Kambodži totiž řídíme poprvé. Pan Tai má jedinou připomínku: abychom jim včas zaplatili onu nehoráznou fakturu. Naštěstí jsme si už v Saigonu položili podmínku. Peníze zašlu jakmile bude Tonda v zaplombovaném kontejneru a my budeme mít v ruce Bill Of Lading.
Takže velmi nahrubo: Úterý příprava deklarace, odpoledne obhlídka kontejneru, středa vyřizování v přístavu, čtvrtek proclení a pak hned nakládka a zaplombování.
Je vyjímečná situace. Normálně se musí nakládka stihnout do pátku, v sobotu všechny lodi vyjíždějí. Ale v pátek začínají volby! Všechno bude zavřené, takže vše musí jít více než dobře! Jakýkoliv zádrhel a máme ruskou zimu na krku zase o týden blíže. Hnátové z PhnomPhenu přitom nemusí hnout ani prstem. Tfuj!

Mezitím my musíme nachystat Toníka. Narozdíl od pohodové přepravy z Austrálie je tentokrát považován za nebezpečný náklad. Samozřejmě, podle nabubřelých mezinárodních předpisů. Takže nesmí mít v nádrži plyn a benzínu jen tak deci. Vypouštíme, ač neradi i kempingovou bombu. Už vidíme, jak budeme kdesi v Rusku shánět nový ventil, tam kompatibilní. A musíme Tondu důkladně vysušit. DC kontejner (Dry Cont.) je docela těsný, umíte si představit, jaký inkubátor vznikne v takovém kontejneru, přepravovaném týdny po tropických mořích? Jenže teď zrovna vypuknul šílený monzun. Denně prší silné lijáky a v Tondovi je víc než vlhko. Přímo v něm čvachtá.

A pak přichází další nepříjemnost: Prý musíme nadeklarovat všechny věci v autě! A už je to tady. Po kolikáte už na cestě bojuji s tím abych nemusel platit clo za vlastní věci. Strašně se s tím natrápíme, uděláme pěknou číslovanou tabulku polepíme tašky, naviják, padáky atd. nálepkama a dotabulky uvádíme co nejnižší rozumné ceny. Stejně z toho jde strach. Ověřujeme u Taie a Piou zda je to skutečně rozumné a ti nás ubezpečují, že je to naprosto nezbytné. Ach jo!

Nakupujeme letenky, objednáváme se na velvyslanectvích pro víza atd. Jsme v jednom kole. Alespoň že po večerech se chodíme koupat do našeho fajn zálivu.

Čtvrtek, jsme napjatí, přistavujeme Toníka na celnici. Od rána nás nechávají čekat na dvorku. Vedro. Agentovi X se podařilo zase zdrhnout, alespoň že držíme své dokumenty. Kromě polodivoké husy se tu nic nehýbe. Kolem poledne se nás na naše naléhání sželí mladého celníka a sděluje nám, že šéf má nějaké volební jednání a že se dnes už asi nedostaví. Dopr..! Zděšeně mu vysvětlujeme, že na zítra se nedá nic odložit - přece volby, že nám letí letadlo a že jsme totálně v pasti. Celník je opravdu džentlmen a oroduje za nás u nejvyššího šéfa. Nakonec končíme v superšéfově kanceláři plné mramoru, koženého čalounění a zlata. Podle prýmek odhaduji hodnost tak na víceadmirála. Otcovsky se na nás usměje, poptá se a po pár minutách je štempl na svém místě!!!

Do auta se nikdo ani nepodíval..

Okamžitě uháníme na nákladiště kontejnerů. To se nachází o několik kilometrů dále na blátivém place. Požádali jsme ještě onoho nižšího celníka, aby nám milostivě přivolal toho xindla X, což se podařilo.

Dokonce se mu po hodině telefonování podařilo sehnat dva vagabundy s kusem provazu vhodného tak na uvázání kozy u stromu. Aha to je ta odborná četa, která ma za 500 USD provést upevnění vozu v kontejneru. Byli jsme o tom písemně poučeni dost nabubřelým textem. Vagabundi ještě půl hodiny hledali kladívko, jeden měl v kapse dokonce několik hřebíků a druhý různě po zemi sandálem hledal kousky vhodných prken. Těmi odborně zajistili vůz proti skluzu uvnitř kontejneru. A kozím provazem uvázali Toníka.

Jak směšné, kdyby se loď v bouři skutečně naklonila, dvoutunový Toník by se utrhnul v první vteřině.

Jediné co vypadalo profesionálně, byla skutečná celní plomba.
A nenecháme X-áka ujet s jediným papírem.
Vítěsztví!
A JE TO!!! Tolik lží, tolik přetvářky a tolik chamtivosti, ale je to!!
JE TO!!
Huráááá!
Huuuuuráááááááááááá!!!!!!!
HURÁÁÁÁÁÁ !!!!!!!!!!!

Nasedáme do prvního ťuk-ťuku a mizíme.

Užíváme si pár dní na břehu moře s ostatními turisty. BEZSTAROSTNĚ. Tedy skoro, Ono pořád něco ještě je nutno vyřizovat, ale to už jsou jen drobnosti..

Velmi nás dojmula opíjející se partička vietnamců, zpívající nejen běžné karaoke, jímž nás mučí celá jihovýchodní ásie všude, ale toto jsou písně válečných veteránů a hrdinské filmy na plátně mezi palmama..

A pak autobusem do Bangkoku, pár krásných bezstarostných dní jako turisté. To město je úplně jiné než to, co jsme poznali před měsícem. Jen asi trochu méně opravdické ;)