Krása! Ocitáme se v zapadlém koutě země, s místňákama si lebedíme na fantastickém plavidle, prohlížíme si tropickou krajinu,

na obzoru se tyčí sopka Mayon. A jak se od ní vzdalujeme, roste a roste. Zpočátku jen vyčuhovala za přístavními krámky, teď se majestátně rozkládá nad celou krajinou. Nejsme si tím jisti, ale zdá se, že z kráteru se i trošku dýmá. (Naposledy chrlila v r. 2009.) Snad je to ale jen mráček, malá orografická oblačnost.

Proplouváme mezi krasovými ostrůvky a vpíjíme se očima do pobřežních jeskyní..


Ach lodě!

Na zdejších lodích nás samozřejmě nejvíce upoutávají plováky. Svazky dutých bambusových stébel jsou umně vytvarovány do oblouků, tak aby svými břichy jemně klouzaly po hladině. Elegantní ramena držící plováky na svém místě vytváří dojem obrovských vodoměrek. Úvazky ke středovým pylonům jako z počátků letectví. Celé to působí jako nějaká hydroletadla. Prostě nádhera. Bambusové plováky jsou vyměnitelné. Ale podle vzhledu vázacích lanek a v některých případech i nátěru usuzuji, že bambus vydrží v dobré funkci celá léta.

Proč jsou všechny tradiční lodě na Filipínách a v Indonésii opatřeny dvěma plováky, zatímco v celém zbytku oceánie jen jedním? A to bez výjimek!
Žeby zde nějaký monarcha kdysi uzákonil právě dva plováky? Kdoví..
Co je ale zjevné, současný zákonodárce hlídá zatížení plavidel. Ani se nedivíme, když jsme viděli hrozny desítek lidí na jeepenyích. Zelená cedule na naší lodi, stejně jako na všech ostatních, jasně hlásá nejen hrdé jméno a přesný jízdní řád, ale vždy i totální maximum přepravní kapacity.

Ale ještě zpátky k plovákům. Každý z obou systémů má své výhody a nevýhody. Stabilita trimaránů je jejich očividnou výhodou. Jenže jak se zvýší náklad lodi, plováky se díky pevným ramenům nepříjemně ponořují do hladiny. Také pozorujeme, jak se bambusové plováky chovají při vyšších rychlostech. Už to není taková elegance, jakou působí do přístavu připlouvající obří "vodoměrky". Plováky teď prudce narážejí i do malých vln, a podle rozstřikování vody je vidět, že jejich hydrodynamický odpor je značný. Zejména v situacích, kdy se zanoří částečně i ramena.
A v přístavu pak zabírají mnoho místa. Posádka proto musí pobíhat po plovácích a proplétat se mezi lany a rukama řešit kolize s kotvícími loděmi. Pro nás je to ale podívaná, jsou úžasně šikovní.
Blížíme se do cílového přístavu Aroroy ostrova Masbate.



V přístavu je pořád na co se dívat.

Ale i my jsme předmětem zvědavosti. Nakonec se ocitáme na místní policejní stanici. Pro jistotu. Na cizince tu nejsou zvyklí. Jsou ale na nás milí a ubezpečují nás, že tu je zcela bezpečno. No, snad jo.


Tenhle nepojízdný krasavec byl pro nás zásadní objev v čerstvém oboru našeho zájmu - v jeepneylogii.

Zaujako nás několik věcí. Tedy vedle toho, že auto obsahuje ne jednoho ale dva psy a že úprava bio-sedadel je skvostná.
Hlavně jsme si kladli otázku: Je to Jeep nebo to není Jeep? Asi není, vypadá to na samodělku. A to mistrnou!
A najednou nám to dochází. Tak takhle vzniklo jeepney!
Po druhé světové válce tady zůstaly desítky tisíc jeepů. V zemi, kde moc aut jinak neexistovalo. Takže v oku Filipínce už navždy zůstal otisk toho, jak má auto vypadat. A v chudé zemi se špatnými silnicemi se namísto rikší pro veřejnou dopravu hodil spíše nějaký terénní autobusek. Vše tu funguje stejně jako v evoluční biologii: Postupnými adaptacemi se v ostrovních podmínkách vyvinul svébytný - endemický druh. To vše nám běží hlavami nad tímto nádherným exemplářem nedávno vyhynulého druhu, mezistupně mezi introdukovaným americkým jeepem a pravým filipínským jeepneym, který následně zcela obsadil svoji niku v celém ostrovním areálu.
A taky se znovu vynořuje neodbytná otázka provázející nás celou jihovýchodní Ásií. Jak to, že v těchto chudých zemích je nerez tím nejběžnějším materiálem? Proč se u nás proboha 110ky a Formani nedělaly z nerezu? Žeby na nás nevědomé ty evropské a americké automobilky opravdu opravdu ušily boudu? Komu by pak prodávali svá auta, když by nám nerezavěla?

Autobusové nádraží. Odsud se zítra vydáme na druhou stranu ostrova.