Na jižní stranu ostrova Masbate putujeme několika autobusky podél popřeží.


Cílové městečko Cawayan jsme si vybrali opět jen kvůli lince přívozu pro další cestu. Stalo se ale pro nás jedním z nejpříjemnějších míst na Filipínách, kterými jsme se potulovali.

Přívoz přes vnitřní - Visajánské - moře přistává k molu asi dva kilometry za městečkem. Jdeme se tam podívat už dnes, abychom nebyli něčím zaskočeni. Moře je velmi mělké a pár kilometrů od pobřeží vidíme hustě osídlené ostrůvky. Vypadají jako plovoucí rybářské vesnice.

Ve vodě pozorujeme třeba i čtyřhranky, ty kvůli nimž zejí australské pláže výstražnými cedulemi a moře prázdnotou. Tady nikoho nevzrušují. Patří mezi přirozené mořské živočichy.



Na jinak opuštém molu má dostaveníčko partička středoškoláků. Snad celá třída. Dychtivě se s náma dávají do řeči výbornou angličtinou. Jsou fajn, čisté duše. Probíráme kde co, vzpomínám s nima i na své vlastní děti.
Říkáme si s Amazonkou, že toto jsou šťastné děti.
Zmínka, že odsud poputujeme do Koreje u nich ale vzbuzuje procítěné a toužebné "Ááááááchhh". Každý touží po tom co jest mu nedostupné...


V městečku si nacházíme opět velmi levňoučký nocleh.

Má ale dvě drobné vady.
Po jeho zdech se promenáduje až příliš mnoho švábů. - No to nic, odtáhneme postel dál od zdi, v noci na ně neuvidíme, tak jako by neexistovali. Jo, a ještě se pokusit spát se zavřenými ústy.
Horší je druhý problém: V přízemní je jakási hospůdka a kdosi tam slaví narozeniny tím nejhroznějším způsobem. Tím nejpříšernějším CARAOKE, co jsem kdy slyšel. A s přebuzeným, ohuleným a skřípajícím zesilovačem.
A tak odkládáme spánek na co njepozdější dobu.
Na tržišti, v oddělení nábytku, si vybíráme bezvadnou postel. Přesvědčuji Amazonku, že si ji ale nevezmeme, v baťůžku by mne příliš tlačila.
(Škoda, teď bych ji doma bral.)

Večerními ulicemi všichni najednou táhnou jedním směrem. Necháváme se unášet a tak se ocitneme na basketbalovém turnaji.
Jak směšné. Tihle drobní človíčkové, kteří si v miniaturním jeepney vzpřímeně a pohodlně sednou, teď mají ke koši nad hlavou ještě dvě lidské výšky. Ten americký vliv nezná mezí, kroutíme nad tím hlavou.
Ale nenechávají se zahanbit! Hrají jako ďasové a koše padají jeden za druhým. Škoda, že se mi nepodařilo udělat žádný noční snímek. Skvělá atmosféra přátelského turnaje s přespolníma. Zůstáváme dlouho do noci.
Ač doma jsme oba s Amazonkou docela malí lidé, tady se jsme za obry a navíc s evropskými xichty. Takže si jen tak nenápadně sednout na okraji hřiště nelze. Stáváme se čestnými hosty turnaje, všichni si s náma chtějí povídat, malé děti po nás pokukují.