Jen kousíček přes moře je to na ostrov Negros, do přístavu Sibulan.

Tady zažíváme několik veselých situací.
Uprostřed obvyklého chaosu, mumraje a hroznů lidí visících na dopravních prostředcích narazíme na chodník před jakýmsi obyčejným hotýlkem, který byl čerstvě uklizen pomocí hadice s vodou. Na tom by nic nebylo zvláštního, kdyby uprostřed toho netrůnil žlutý stojan s neuvěřitelným nápisem "SLIPERY WHEN WET". Myslel jsem, že umřem smíchy. Zvykli jsme si na tyto megastupidní nápisy v USA, kde lidi ztratili nejen rozum, ale i svéprávnost, ale tady?! Tady přece lidi mají jiné starosti. Tady jsou v cestách půlmetrové díry a když se převrhne přívoz, tak utonulí mají prostě smůlu. Tady ještě lidé ví, že mokré kachličky kloužou a nepotřebují k tomu právníky aby jim to vysvětlili. Ach ti amíci..


K večeru jsme se rozhodli popojet zase dál. Vyhlédli jsme si krásný jeepney, jehož směr je daný nápisy na okně. Krasavec čeká, až se zaplní cestujícími. A to je výborné. Vysvětlím.
Jízdné se tu platí následovně: Přistoupíte, a až za jízdy, lhostejno zda sedíte, visíte za zábradlí, nebo ležíte na střeše, podáte ruličku s bankovku nejbližšímu sousedovi, ten ji pošle dál, a ten zas dál, až k řidiči. Ten, samozřejmě za jízdy, prohrábne brašnu nebo různé kapsičky na stropě a vydá zpět podle zvoleného cíle. Peníze samozřejmě doputují vpořádku zpět. A tady pro nás nastává problém. Společně s podanou ruličkou je nutno vyslovit název destinace. Toho ale samozřejmě nejsme schopni a tak jsme vyřazeni z normálního běhu věcí. Musíme ukázat nápis na mapě přímo řidiči.
Takže se tetelíme radostí, když zaujímáme první pozice uvnitř nízké jeepneyovy jeskyňky. Sousedi hned za náma dosáhnou k řidiči, takže nemusíme zprostředkovávat objednávky a řidič ví kam jedeme, takže nám osobně pokyne. Se zájmem sledujeme jak se plní kabina.
Hmm, plní se dobře, už nás tu sedí tak dvanáct. Ale jak se dostaneme ven? Snad se nebudeme muset drápat úzkým oknem?, dělám si legraci. Vnitřek je už úplně narvaný, ale řidič stále nestartuje. Namísto toho putují z kabiny dozadu miniaturní plastové stoličky. Víte, jaké se používají v cirkuse pro slony, že. Jen úměrně menší k těmto drobným filipíncům. To snad ne, divíme se, když už je nás tu osmnáct. To bude rekord!
Bude, ale k jeho dosažení se ještě musíme moc snažit. Už je nás tu dvacet, hlásí Amazonka. Ty stoličky ani nejsou moc potřeba, neboť lidská těla na sobě drží pouhým tlakem. Na objem je už zde rozhodně více lidí než vzduchu. A ještě se tu narvou poslední dva. To už je fakt totál. Dvacet dva lidí! Slyšíme hluk lidí na střeše. Vykláním se z okna nahoru (a takto již zůstanu, zpět to nejde) a nevěřím svým očím. Počítám a vzdávám to u celkového čísla čtyřicet, ale rozhodně je nás ještě o několik více... Fakt. nekecám. REKORD!
Jeepney vyráží vpřed jak nic. Kolem putují ruličky a drobné zpět, veselý švehol cestujících. Paráda. Blíží se naše stanice. Je jasné, že narozdíl od útlých těl filipínců, kteří se jako rybky elegantně promrsknou tlačenicí, postačí když vzadu na chvíli vystoupí jen tak šest lidí, naše evropské tělesa by musela ven vytlačit úplně všechny. Zbývá opravdu jen okno. Za halasného veselí se tak-tak prodíráme nízkými okny a doslovně vypadáváme na ulici. Všichni máváme a smějeme se.


Po dva dni se posunujeme Negrosem různými typy autobusků.
Pozorujeme krajinu, koupeme se v moři, navštívíme i supermarket, kde v papírnictví Toníkovi kupujeme filipínskou nálepku. Ten bude rád.

Na následujícím obrázku je super levný a také výjimečně špinavý pokojík v hotýlku přístavního města Bago.

A tady pozůstatek dávné špaňělské kolonizace.