Smíšená, převážně březová tajga se postupně, jak se posunujeme na sever, mění na tajgu modřínovou. Tady již bylo více mrazíkových dnů, stromy hrají podzimníma barvama. Škoda že nám na to nesvítí slunce.


Federálka. Silnice je v mohem lepším stavu než jsem si uměl představit. Když jsme se dole v tropech rozhodli pro tuto trasu, mel jsem obavy, zda je cesta vůbec celoročně prostupná. Teď zíráme na novou dálnici. Na východě, kde byly nějaké cesty již dříve se dálnice teprve buduje a auta se tam brodí v bahně. Tady je ale hotová. Podle chlapců ze sanitky, s nimiž klábosíme na pumpě, je asfaltový povrch starý asi šest let. A samotné tělěso dálnice bylo dobudováno zhruba kolem roku 2003, buduje se od osmdesátých let. Do té doby existovaly pouze bahnité obslužné cesty kolem železnice transibiřské magistrály. Ty byly sjízdné pouze dvakrát v roce, jen offroady a velmi pomalu. Podmínkou bylo aby povrch zmrzl a nezapadl velkou vrstvou sněhu. Teď si tu pohodlně valíme.
Jediné nebezpečí hrozí z údolních propadlin. Nejdříve jsem myslel že ruští stavaři neumí napojit silnici na most, a vždy jim uteče nejaký ten centimetr. Při pohledu na staré domy, jež se během let pomaličku propadají do věčně zmrzlé půdy mi došlo, že půjde o stejný problém. Na některých vlnkách jsou přehnaná omezení na pasedátku. Jinde, bez upozornění, jsou vlny schopny vyhodit auto z cesty. Jako výstraha slouží brzdné a dopadové dráhy od pneumatik postižených spěchavců.

Cestu do Magadanu by ale náš vůz asi nezvládl. Jsou tam nezvladatelné potoky a řeky jenž si cestu berou neustále zpět. Podle lidí z Vladivostoku to dá jenom Zil. A letos, v mokrém roce to asi bude platit dvojnásob.

Všechny obce jsou jako korálky navlečené na transibiřskou magistrálu. Stejně jako ona mají kolem sta let, i více, až z doby kolonizace kozáky před třista lety.
Dřevěné domy zprohýbané propadáním se do permafrostu mají až sto let. Foto je z městečka Erofej Pavlovič, pojmenovaného podle cestovatele, kupce a kozáckého dobyvatele, tohoto kraje.

Provoz na magistrále je obrovský. Každých pár minut vlak. Trojité lokomotivy.
My jedeme dále, až na nejsevernější bod trasy. Je to také nejvzdálenější místo od rovníku, jímž na celém mém velkém výletě procházím. Právě tady potkáváme pěkného huňáče.

Zatímco toto píšu, medvěd venku chrastí v lese..
...A co je toto? Ptá se Amazonka.
Co jako? Bručím.
Něco tu lomozí přímo u auta..
Ne, to je Z auta..
Myš!
Teď mi přeběhla po noze a koulí očkama na Amazonku.
Naše druhá myš. Chvíli vzdorujeme a děláme že nic.
Kolem půlnoci se její řádění už nedá vydržet. Soukáme se ven, medvěd, nemedvěd. Vytahujeme červenou bednu ven, hrabeme se v ní, až konečně ze dna vylovíme čtyři pastičky z Darwinu. Sýr uzený, tavený sýr se šunkou a vrcholnou návnadou je želé bombón. S napětím lovců i kořisti jdeme spát. Co bude ráno?