Mrholí.
Fučí.
Příšerná lezlavá zima.
Ve stepi spousta louží a jezírek.
Psi se choulí za zaparkovanými auty.

Nalézáme útočiště v příjemně vytopeném bufetu u hlavní cesty do Borzje, našeho posledního ruského města před hranicí.
Výborný horký boršč.
To je tady uprostřed září normální počasí? Ptám se souseda z Čity, jež se cpe kusem hověžího v polévce.
To je tu normální, zítra bude nasněženo. To víte, ostré kontinetální klima, vychutnává si nejen polívku, ale i naše povisnuté brady.
No nazdar, říkám si. A to jsem si dělal naděje na lítání v suché Mongolské stepi.
V bufetu se dělá na chvíli prázdno a tak rozprávíme nad velikou mapou Ruska, jež tu visí na stěně. Mapa je vyvedena v kuželové projekci, představte si ji rozvinutou, jde o 1/3 zeměkoule. Úplně vlevo nahoře se na ní krči i maličké Česko. Vypadá to děsivě. Jsme stále ještě na začátku dlouhé cesty a zima už útočí.
Připojuje se bufetářka. Ahá, do Čech. No to máte daleko! A odkud..? Z Austrálie? A kde ji máme na naší mapě? Zhruba tady, ukazuji do kouta na podlaze pod stolem.
A pak se otřásá: to je děsná zima, to tu v září nebývá.
Určitě netušila, jakou radost nám udělala. Okamžitě se rozhodujeme věřit jen jí. Je přece odsud. Do Čity není sice daleko, ale je uprostřed tajgy. Tam ať si tomu náfukovi nasněží třeba po bradu.

V Borzii napumpujeme poslední LPG, bude tvořit železnou zásobu pro pustiny v Mongolsku.

Druhým snímkem plníme pumpařovo přání: Jen vyfoťte na internet, v jakých podmínkách tu pracujeme.
No, měli tam útulné teplo. Docela jsme záviděli.

Po noclehu ve stepi přichází daleko optimističtější den.

Nejnovější hit: obří sušenky Matrix. Prodávají se na váhu. To nás baví, to nám chutná!
Nakupujeme zásoby jídla a sháníme se po nějakém military shopu, kde bychom doplnili naše oblečení o pořádné ruské drtiče mrazu. Nechceme skončit jak Hitler u Stalingradu.
Babka na chodníku se diví, vždyť takový obchod je právě před náma: SPĚC-ODĚŽDA. Uvnitř nacházíme nejen krásnou prodavačku Natašu, ale i skvostné podvlíkačky, trika a flísovky. Hledám hlavně něco na nohy, Tonda topí jen málo.
Mám to! Ano, v tomhle jsem v mládí vídal ruské tankisty ve Frenštátských kasárnách. Obrovské, dva palce tlusté gatě. Když je postavíte, stojí. A jsou za babku.
Éto náši rúskije vátuški, vysvětluje líbezným hlasem Nataša. Jsem okamžitě dvojnásobně zamilován. Do Nataši i vátušek. Amazonka fasuje taky jedny. V tomhle rozhodně nezmrznem.

Na benzínové pumpě napěchujeme čtyři kanystry s benzínem.
A prohlédneme si krásného off-roada na ruský způsob. (Mimochodem, rusové neříkají off-road, ale 4WD: četýre vé dé)

Rychle, rychle, hranice nebude otevřená celý den, je to ještě 90km, tak ať tam nečekáme do zítra.
Tenhle vlak se třema lokomotivama vepředu a dvěma vzadu nejede do Mongolska, ale do Číny. Trať do Mongolska i naše cesta naznačují, že tudy toho moc nejezdí.

Počasí láká. Hrozně ale fouká, takže neletovo. Na druhém snímku je v dáli veliké slané jezero Zun-Torej.

Hranice.

Přijíždíme v pozdním odpoledni. Vrata s ostnatým drátem, za ní ornice a další obrovský ostnatý plot. Vzpomínka na naši železnou oponu.
Jsme tu sami. Cedule hlásá že se "dveře" otvírají od tří do čtyř. Do pr...
V tom přichází vojačka a mezi ostnatými dráty nám sděluje, že otevře až za čtvrt hodiny. Máme kliku jak hrom. Prý moskevský čas. Jásáme, ale krotíme se. Ty nejhorší obavy se týkají mongolské strany. Už čtvrt roku nás trápí zvěsti o nově zaváděném systému, kdy je na vjezd vlastním autem potřeba povolení ze třech ministerstev, jež musíte několik týdnů před vjezdem do země vyřídit v UlanBátaru. Pakárna skoro jako v Číně, kvůli níž je toto zajisté zaváděno. Rozhodli jsme se to risknout bez pokoušení byrokratů a nechceme se stát průkopníky nového papírování, neboť zatím žádný z cestovatelů toto nepotvrdil z praxe. Ještěže máme mnohovstupové vízum do Ruska. V případě vrácení zpět nezemřeme tady mezi dráty.
Přichází ruští celníci. Co to máte na střeše?
Kanystry s benzínem, pojedeme do pustin, naše auto má velikou spotřebu a my ani nemáme mongolské peníze.
To nelze, jedno auto si smí vézt maximálně 10 litrů benzínu.
Co s tím?
To je vaše věc. S tímhle vás nepustíme.
Po pár minutách smlouvání je jasné, že by nás kvůli předpisu nechali klidně zdechnout na poušti, obracíme se a uháníme k několika nedalekým domkům pohraničářů. Naštěstí zrovna přijíždí chlapík a ten ještě sežene dalšího, nabízím benzín velmi pod cenou. Pořád lepší, než jej všechen vylít do stepi.
Za půl hodiny nám otvírají vrata a my vjíždíme mezi ostnáče vytlačit svou stopu do ornice. Jsme tu sami, jediní proti družstvům celníků i imigračních. Půlhodinka vyptávání, které pojímáme jako srdečné vyprávění o naší cestě. Půlhodinka prohlížení pasů. Ofocují si věechny stránky. Je téměř plný. Celníci se tváří velice přátelsky. A tímtéž přátelskám tónem nás nechají vyložit úplně všechno z vozu. Zřejmě se nudí a tak se na nás vydovádějí. A na rampu. Borec s baterkou prolézá všechny skuliny.
Tak si aspoň doliju olej do motoru. Konečně nás po dvou a půl hodinách pouštějí k mongolům. Další vrata. Tady celou dobu čekají dvě pěší mongolky v protisměru, než na ně budou mít čas. Vždyť dnes mají frmol.
Další ornice, čára. Vidíme, že dnes už jedno auto tudy projelo.
Mongolské území.
Vrata jsou pootevřena, nikdo tu není. Zastavujem, čekáme, prolézám škvírou. Nikdo nestřílí, jdu do domku opodál. V domku jsou celníci, naznačuji jim, že jsem autem. Jeden s úsměvem vyběhne a se salutováním nás vpouští dovnitř. Během několika minut vyřizujeme celní deklaraci pro auto, štempla do pasu a jsme obdarováni nejen přátelskými úsměvy, ale i bombónem na uvítanou.

Obrovská euforie: JSME V MONGOLSKU!

...A co teď? Kudy dál?

Tak třeba vlevo.
A už je tady uvítací komise.

Jsme nadšeni navzájem. Babka,jako by si jen odběhla z historického muzea, kde stojí jako živý model. Jsou velice milí a hrčivou mongolštinou i lámanou ruštinou nám ukazují cestu. A jestě společný snímek, šťastnou cestu!

Tohle je na mapě silnice druhé třídy. Kromě kolejí v trávě tu není nic. Žádný ukazatel, žádná značka. Orientace je ale snadná. Kolem železnice na jih. Slunce zapadá po pravé ruce, tak jedem!

První nocleh v Mongolsku.

Vláček.

Z mapy vidíme, že koleje vedou jen do Čojbalsanu, 225km. Později se dozvídáme, že osobní vlak jezdí 2x týdně a nejezdí do Ruska. Je tu uvězněn z doby kdy se s Ruskem kamarádilo, a jezdí sem a tam. Vypravěč vzpomínal, jak v šedesátých letech jezdil vlak z Čojbalsanu do Moskvy.

Cítíte tu obrovskou svobodu?