Jet kolem železnice, to umí každý, zkusíme to v té obrovské krajině, vábí nás. A navíc, na naší mapě není u železnice patrný Čingischánův val. Přece si jej nenecháme ujít.
Brzy zjišťujeme, že naše mapa je jen velmi hrubá informace o největších městech. Cesty si tu křižují tohle béžově zelené moře zcela bez ohledu na ni. Odkud si to u Freitagů obkreslili nám není jasné. Takže: Do Čojbalsanu je to podle nového plánu zhruba 250km. Tedy delší, ale zato horší cesty. Představte si, že jedete z Brna do Prahy po polňačkách, nikde absolutně žádné značení, k navigaci máte slunce a rady domorodců. Kompas v Tondovi nefunguje, je v něm příliš mnoho zmagnetovaného železa. Jako kopas používáme GPS, jenž se k ničemu lepšímu nehodí, neb pro Mongolsko, jako pro jedinou zemi na celém Výletě, nemají mapy ani u Nokie ani u Sygiců.
Támhle na kopci se hemží pár lidí kolem jurty. Probereme s nima náš plán.

Zblízka vidíme, že zrovna staví novou jurtu, to se nám líbí.

Paní domácí nás podaruje kousky sušené kyšky. Díky, rozvaříme si je někdy k obědu.

Hnojové palivo v sušící se na hromadách v pozadí nám opět připomíná blížící se zimu.

S novým kursem vesele dál brázdíme travnaté moře. Tonda LandCruiser je nadšený a my s ním.


Lítat se nedá, fouká moc. A navíc fouká samozřejmě západ, to by byl let přímo do Číny.

Naše první Mongolské městečko.

Zastavujem nazdařbůh před jakýmsi obchůdkem. Neumíme si přečíst co se nabízí, a stejně nemáme mongolské peníze. Nějak ale musíme začít. Vstupuji. Úsměv prodavačky, rozhlížím se po krámě. Ocitám se vedle neuvěřitelné postavy, jež mi nabízí rozpitou plechovku piva. Kabát stejného střihu, jako měla korejská garda v historických uniformách před královským palácem v Seoulu, a na něm se zašle třpytí GOMBÍKY. Přesne takové, jako se u nás nosily naposledy za velkomoravské říše. Módu k nám zřejmě přinesl Čingischán. Žlutý hedvábný pás, kožené holínky. Vše s naprostou samozřejmostí, jako by na sobě měl ošoupané jeansy.
Konečně se vzpamatuji a zkouším komunikaci. Puntík na mapě sedí. Jsme v Dašbalbaru. Ruština, natož angličtina, ale nezabírá. Prodavačka bere telefon, že příjde "papa". Tatínek mluví rusky perfektně, je to bývalý pilot andul, a stává se z něj náš skvělý pomocník. Strávil dokonce i nějaký čas ve Zlíně. Přináší ožmoulané podrobné mapy, takže si do té naší přibližně zakreslujeme cesty. Dcera nám promění za nějaké ruble, takže máme za co koupit benzín. Paráda.

Na pumpě.

Tudy. Jedeme dobře.

Při křižování krajinou se honíme s přeháňkami.


Všech patnáct stromů v jednom pěkném pohoříčku.
Tady někde probíhá Čingischánova zeď. My ji ale po těch staletích v terénu nerozeznali. A do vzduchu, odkud by měla být rozeznatelná, jsem se nedostal.

Bývalé, snad těžební, městečko z dob spolupráce se Sověty.

Obědváme u potůčku.

Druhý snímek jsme pořídili specielně pro záhadology. Zkouším ohřívání oběda v ojedinělém travnatém kruhu. Výsledek pokusu ale prozradím jen za protihodnotu.

Než poobědváme, na cestě se u nás postupně zastavuje několik pocestných. Poslední z ních je Láma s doprovodem.



A je tady krajské město Čojbalsan.

Slíbenou LPG pumpu nenacházíme, ty jsou prý jen v Ulan Bátaru. Zato pumpař s krásným jménem Bátar umí trochu rusky (jinak nikdo) a pomůže nám zakoupit SIM kartu i s internetem. Díky tomu jsou taky tyhle bubliny na webu. V luxusní prodejně telekomunikační firmy neumí cizí jazyk ani jeden. Ani komunikační hlášky nejsou než v Mongolštině, přepis do latinky taky nepomůže.
Díky Bátare!

Památníky na výjezdu z města. Zaujal nás hlavně tříhvězdičkový traktor.


Tento snímek je speciálním pozdravem pro našeho tureckého kamaráda Savase, jenž cestuje po světě na motorce. My jej potkali ve Vladivostoku, když měl za sebou cestu Mongolskem. Jeho punčochu, darovanou nám specielně pro filtrování zdejšího benzínu, poctivě nasazujem na každé mongolské pumpě. Hi Savas, see you in Turkey!