Při toulkách krajinou nám uběhlo několik dní. Ale my máme před sebou poslední byrokratický úkol, vízum do Kazachstánu. V paměti máme nepříjemnou návštěvu Kazašské ambasády ve skleněném mrakodrapu v Bangkoku. Tam nebylo ani řeči o tom, že by se dala zkrátit týdenní čekací doba. Žádost jen v určitou hodinu a s předem zaplaceným poplatkem. Než trčet týden v Bangkoku, věnovali jsme tehdy raději ten týden Filipínam s naději, že Ulambátarská ambasáda bude poněkud lidštější. Navíc, v Mongolsku budeme schopni přesněji stanovit data od-do, která se od okamžiku žádosti nedají změnit a jakákoliv změna na cestě vám jen okrojí vízum.
Teď nám zase hrozí, že se poženeme do Ulambátaru, dojedeme až v pátek, a tam se třeba dozvíme, že až v pondělí si smíme zažádat a až až další pondělí to možná bude. Brrr!
Před sebou máme 600km po silnici první třídy do hlavního města. Očekáváme rozbitý asfalt nebo tak něco. Dozvídáme se ale, že prvních 300km je cesta prašná. To se za den asi nedá stihnout. Telefonujem proto na ambasádu, abychom se nehnali zbytečně. Jaké milé překvapení. Bere to sám kazašský konzul, jménem Askar, a poté co zjistí že jsme češi, vítá nás do telefonu lámanou češtinou. Pracoval kdysi u nás a naši zem si oblíbil. Zasíláme mu emailem všechny údaje a už v pátek, dá-li bůh, si víza jen vyzvedneme. To je fantastické, zachráníme týden závodů se zimou. Dokonce to bude včetně registrace našeho vozu, takže nebude problém s celníky či dopravní policií. To je poprvé, co nějaká ambasáda toto řeší.
Skvělé, teď už jen stačí zvládnout těch 600km.

Hned výjezd z města dává jasně najevo, že to nebude jen tak. Žádný asfalt, ani rozbitý. Ale totálně rozmlácená polní cesta, plná pastí na mamuty a varhánků, jež se snaží ve vibracích rozmontovat vaše auto a součástky. Kdeže jsou krásné stopy křížem krážem stepí z předchozích dní, kde jsme chvílema měli zařazenu i pětku. Tahle drnčící a skákající cesta umožní cestovat 20 až 40km/h. Cesta se navíc neustále větví a vy nikdy nevíte zda-li se za následujícím drnem opět spojí, nebo zda po dvaceti kilometrech zjistíte, že jedete úplně jinam. Ani tato silnice první třídy není výjimkou, nepotkáváme ani jediný ukazatel.
Tak to je cesta z krajského města do hlavního města.

Nevadí. S nabytýma zkušenostma z předchozích dní se pouštíme do boje. Bereme ty nejodlehlejší, nejméně rozbité větve. Orientace je snadná. Cesta vede rovnou na západ. Je rovnodennost a ještě byl nedávno úplněk. Takže zhruba do dvou hodin kormidlujeme na měsíc, držím si jej cca na jedné hodině. Odpoledne pak přímo na slunce. Při západu musíme zpomalit, slunce oslepuje. Po západu si držím Večernici zhruba na jedenácté hodině, a když zapadne, kormidluju na Sagitarius na desáté, takové to souvězdí co připomíná prase seskládané ze sirek. Jak snadné a jak romantické. Tohle se vám nemůže přihodit v žádné jiné zemi!

Za celý den nepotkáváme ani jediné auto. Buďto jezdí jinudy, ale kudy? - mapu jsme konzultovali s Bátarem, anebo se v široké spleti větvení s protijedoucími ani nevidíme. Nevím, za celý den na oněch 300km potkáváme pouze dva motorkáře v okolí jurt.

Největší jurtová ves na trase.


Slunce krásně hřeje a přestože fučí ostrý vítr, neváháme a skočíme se umýt do studené říčky. Strašlivá ledána, ale po předchozích opravdu studených týdnech konečně příležitost pořádně vymáchat sebe i pár vybraných svršků. Schnutí trvá pár minut.

Městečko Bajan Ovoo s benzínovou stanicí.


Městem Ondorchaan začíná civilizace. Poněkud levnější benzín, zděné budovy. A relativně slušná asfaltka. Sice s občasnou pastí - už ne na mamuta, jen tak na prase - ale dá se to.

Stihneme to, vstaneme za svítání a do pátečního oběda budeme v Ulambátaru.