Jsme na severu, místy ještě mozaikově zasahuje tajga. Modříny - řlutíny.


Ulice městeček tvoří dvorky s jurtami i domky.


V sedle nedaleko Ulambátaru. Řidiči zdraví posvátné místo troubením. Nekteří jej autem i objedou. Jiní si vystoupí a obejdou pěšky. Samozřejmě v pravotočivém smyslu. Postříkají mohylu mlékem nebo položí nějaký dárek.


Čingischánm to je národní hrdost.



Tady jsme neodolali a zastavili na chvíli.



A už sjíždíme do zasmogovného údolí s hlavním městem.
Otřesný provoz. Lidi nespolupracují. Brzda - plyn - klakson. Agresivní řidiči se super drahými offroady s nápadnými značkami typu 7777. Chodci v černošedých oděvech se sebevražedně vrhají do proudu aut.

Za jediný den jsme spatřili mnoho dopravních nehod. Některé přímo před vlastními zraky. Jak to kontrastuje s jihovýchodní Ásií, kde jsme v mnohonásobně hustším provozu neviděli za několik měsíců nehodu žádnou!!!
Velmi jsem o tom přemýšlel. Snad: Tady jsou natlačeni do těsné ulice lidi zvyklí na desítky a stovky kilometrů prostranství. Tam jsou lidé stěsnáni na malém prostoru odjakživa, mají ve zvyku spolupracovat tak aby do sebe nenaráželi. I v Kambodži jsme pozorovali agresivní majitele drahých aut s prominentními čísly, přesto jsme neviděli žádné pomačkané blatníky. Tady je má kde kdo. Abych ale Ulambártančanům nekřivdil. Horší než ve Vladivostoku to nebylo.

Ulambátar se rozvíjí, všude se staví jak o závod.


Namísto Leninů a ruských tanků se tu teď stavějí Buddhové.


Nacházíme Kazachstánskou ambasádu. Sláva, vše dopadlo jak slíbeno, máme víza. Askar nám vykládá jak spadla počítačová síť a jak ostatní žadatelé čekají do příštího týdne. Jan naše víza nějakým zázrakem prošla. Děkujeme!

V Rusku jsem si nestačil koupit boty na zimu. A tak navštěvujeme velikánskou tržnici.

Škoda, že tyhle krásné tradiční kožené boty s vnitřní papučí jsou poněkud neohebné. Na desítky tisíc kilemetrů za volantem to není.
Amazonka zase těžko vysvětluje prodavačce, že tenhle parádní nábytek do Tondy umístíme jen těžko.


V knihovně obdivujeme luxusní dvoupatrovou jurtu.

Ale hlavně tam nacházíme velký výběr opravdu kvalitních map. Pro naše křižování a snad i létání velmi důležité.
Pro mne je Mongolsko první země, která má lepší mapy vlastní země, než jaké seženete v brněnské Geodézii. Mongolská tradice nomádského života i dalekých výbojů se nezapře.

Ještě olej, brzdovou kapalinu, načerpat vodu, LPG (hrdlo je skutečně kompatibilní s Ruskem) a benzín, a můžeme vyrazit z bláznivého města ven!

Dáváme si údržbovou neděli. Sluní ale na lítání fouká příliš. My jsme ale schováni v závětři a větráme, čistíme a opravujeme náš pojízdný hotel. Zatěsňuji místa kde zatékalo - až se zima zeptá...